Bylo to jednoho krásného říjnového víkendu. V podstatě to měla být taková "odplata" za Haničky session v srpnu. Jen jedno jediné tu trošku selhalo, ten, kvůli komu to Věrka vlastně dělala (Hanička), nepřijel. Ale to rozhodně na kráse této akci nic neubralo.
Šlo o menší, komorní, session pro pár zvaných, u příležitosti Svatohubertského dne v Kuksu. Sjelo se nás tu celkem pět: já (jak jinak), Věrka, Jixipen, Pharook a Tuttle. Já s Věrkou jsme jeli stopem (celkem na tři zátahy) a řeknu vám, bál jsem se :))) Jeden s těch, co nás vezli, jel minimálně 170 km/h a zvládal při tom ještě volat z mobilu a tudíž řídit jednou rukou ... brrr.... Ostatní přijeli autobusem.
Chvilku jsme je s Věrkou nechali tápat a když nám bylo jasné, že jdou úplně blbě, to jest na druhou stranu, odhalili jsme jim sladké tajemství, kde je horký čaj a jídlo. Možná to byla chyba, protože kdyby nikdy nedorazili, nemohli by nás za to mučit :)))
Už si ani nepamatuji, co se dělo večer, ale rozhodně jsme jen nespinkali. Blblo se až do ... do zblbnutí.
Ráno jsme se všichni sebrali a jelo se do Kuksu. Každý použil alternativní dopravu. Já, Věrka a Jixipen (pozor, to je jen náhoda, že jsem se držel ženskejch :))) jsme jeli autobusem a Tuttle a Pharook použili stop. Dokonce si troufám říci, že na této akci Tuttle tomuto způsobu dopravy přišel na chuť.
V Kuksu už pomalu startoval program, který byl hojný na spoustu úžasných věcí. Varhaní koncert v kapli, pejsci, koně, párky s chlebem, perníky, svařené víno, suvenýry, sochy, rytíři ... prostě móře všeho možného. Celé to bylo završeno tak nádherným ohňostrojem, při němž jsem i plakal. .oO Jaký to skvost.
Večer, když bylo vše u konce, jali jsme se na cestu na vlak a do Dvora Králové. Z nádraží jsme si, nebo spíš Tuttle, stopli jednu slečnu, která si jela autem rodičů (nejakej malej fiat :))) zakouřit na nádraží. Alespoň to tvrdila. I kdyby to ale nebyla pravda, bylo to krásné tvrzení. Tak jako tak jsme se do toho auta naládovali všichni a hurá domů. To byla jízda. A na konci to vypadalo, jako když někdo tahá králíky z klobouku. Jen si to představ ... malé, opravdu malé, auto a ven lezou záwisláci ... jeden ... druhý ... třetí ... čtvrtý ... pátý.
Tu noc se ještě mírně řádilo a zase se hráli nějaké ty blbiny. Ani nevím, kdy se šlo spát, ale po večerníčku to nebylo ... i když skoro už zase možná jo :)))
Když nás ráno (asi tak v jednu odpoledne) vytáhla maminka z postýlky tím, že rezolutně postavila snídani na stůl, moc se nám nechtělo, ale co se dá dělat ... vztávalo se. Krátce po snídani jsme už pomalu začali zvažovat, jak jet domů. Pokud si dobře pamatuji, tak to bylo také to poslední, co se na těto akci dělo.
Věrka si zabalila pár věcí do Prahy a jelo se. V Praze jsme jí to ještě hodili na kolej a papá ... každý po svých...