Avsak predevsim jsem si vzpomnel na sve gazely; v Juby jsem totiz choval
gazely. Vsichni jsme je tam chovali. Zavirali jsme je venku do domku z latek,
protoze gazely jsou snad ze vsech zvirat nejcitlivejsi a potrebuji proudici
vzduch. Jsou-li chyceny mlade, udrzi se vsak nazivu a zerou z ruky. Nechaji
se hladit a zavrtavaji se vam vlhkym cenichem do nastavene dlane. Myslite si,
ze jsou ochocene. Myslite si, ze jste je uchranili pred jakousi tajemnou
strasti, na niz gazely umiraji bez hlesu tou nejjimavejsi smrti... Ale
jednoho dne spatrite, jak se tezce opiraji ruzky o latkovou ohradu smerem k
pousti. Pritahuje je jako magnet. Nevedi, ze vas chteji opustit. Vypiji
mleko, ktere jste jim prinesli. Jeste se daji pohladit a cumacek vam zavrtaji
do dlane zvlast nezne... Ale sotva poodejdete, vidite, ze se po jakemsi
naznaku stastneho behu znovu vraceji k ohrade. A kdyz nezasahnete, zustanou
tam; ani se nepokusi vyvratit plot, jen o nej smutne opiraji schylenou hlavu
s malymi ruzky a nakonec zahynou. Prisel cas jejich milovani, nebo potrebuji
letet tryskem do upadu? Nevedi. Byly jeste slepe, kdyz je lide chytili.
Nevedi nic o svobode v pousti, neznaji pach samce. Vy vsak jste mnohem
moudrejsi, nez ony. Vite, ze hledaji nekonecne dalky, aby mohly byt samy
sebou. Chteji byt gazelami a tancit svuj gazeli tanec. Chteji padit rovnou
kupredu rychlosti sto tricet kilometru v hodine, prerusujice svuj let
necekanymi skoky do stran, jako by tu a tam slehaly z pouste plameny.
Nezalezi na sakalech, je-li gazeli pravdou vychutnavat strach, povzbuzuje-li
je prave tento strach k tomu, aby prekonaly samy sebe, aby se vznesly co
nejvys! Netreba se bat lva, je-li gazeli pravdou dat se pod zhavym sluncem
zabit seknutim jeho drapu! Divate se na ne a myslite se: zmocnila se jich
nostalgie. Nostalgie, to je touzeni po cemsi neurcitem... Predmet touhy
existuje, ale nemame slov, jimiz bychom ho vyjadrili.
A co chybi nam, lidem?
Antoine de Saint-Exupery, Zeme lidi
|
