(Tak ja to vezmu za Salome, ju, Radoomku? :*) )
Jsou ztraty - mluvim nyni prirozene jen o ztratach pravych -, ktere
se pripravuji po dlouhy cas. Po celou tu dobu je v nas neklid a uzkost.
Jsme odsouzeni, predmet i my, je rozhodnuto o nasem odlouceni, ale nase
jadra, srdce predmetu i srdce nase jako by jeste neverila, jako by
jeste doufala.
Nadarmo.
Jsou tez ztraty, rekl bych, vterinove. Nejaky blesk vzplane na
cistounke obloze nasich ukonu, oslepi nase oci a my, uprostred
kazdodenni a zname cinnosti, odlozime cosi kamsi a jiz nevime, jiz opet
vzhlizime k nebeske modri, jako by se nebylo nic udalo, jako by nas
nebylo nic opustilo, nahle, provzdy a bez navratu.
Tim vsim nechci rici, ze o nas a nasich vecech je rozhodovano mimo
nas, Jsou hluboka usili v nas i v nich, ukryta prani a zasute vztahy,
mnoho napeti i nevyslovne touhy, nepriznane zloby a neutajitelne
sympatie - tu i tam.
Dostaneme nebo koupime nekdy vec a od prvni chvile je za prahem
naseho vedomi jasno: tebe, predmete, ztratim. Nejsi muj.
Nebo: tebe, clovece, opustim. Nelibis se mi. Nejsi muj.
Miroslav Hornicek, Dobre utajene housle
|
