O kus dal u kasny plakala mala divenka, celo zaborene do lokte. Polozil
jsem ji zlehka ruku na vlasy a zvedl jeji tvar k sobe, ale po pricine jejiho
smutku jsem se nezeptal, nebot jsem vedel, ze ji nemuze znat. Smutek vzdy
vznika z plynuti casu, ktery nezformoval svuj plod. Je smutek nad tim, ze dny
utikaji, nebo nad ztracenym naramkem, a tedy nad casem, ktery ztratil smer,
anebo nad smrti bratra a tedy nad casem, ktery uz k nicemu neni. A smutek
tehle divenky, az jednou doroste, bude smutkem nad odchodem mileho, a tedy,
aniz si to bude uvedomovat, smutkem nad ztracenou cestou ke skutecnosti, ke
kotliku a pevne zamcenemu domu a detem, volajicim po mlece. A cas nahle
pobezi skrze ni naprazdno jako v presypacich hodinach.
Antoine de Saint-Exupery, Citadela, kapitola VI
|
