Pete obvykle uzival vlastnich dveri krome pripadu, kdy se mu podarilo
donutit me, abych mu otevrel nektere z lidskych - tomu daval prednost. Nikdy
vsak svych dveri nepouzil, kdyz venku lezel shin.
Kdyz byl jeste kote, same chmyri a pomnoukavani, vypracoval si jednoduchou
filozofii. Ja jsem mel na starosti ubytovani, stravu a pocasi, on sam se
staral o vsechno ostatni. Zvlast jsem mu ale musel skladat ucty za pocasi.
Connecticutske zimy jsou dobre jedine pro vanocni pohlednice; tu zimu Pete
pravidelne zkontroloval svoje dvere, odmitl vyjit ven kvuli tomu neprijemnemu
bilemu svinstvu za nimi (nebyl to zadny hlupak) a pak na me dorazel, abych mu
otevrel nektere lidske.
Byl skalopevne presvedcen, ze prinejmensim jedny z nich musi vest do
letniho pocasi. Pokazde to znamenalo, ze jsem byl nucen obejit s nim vsech
jedenact dveri, podrzet je dokoran, dokud se nepresvedcil, ze je tam venku
taky zima, a potom jit k dalsim, zatimco jeho kritika me neschopnosti byla s
kazdym dalsim zklamanim o neco roztrpcenejsi.
Potom zustal uvnitr, dokud ho hydraulicky tlak bezpodminecne neprinutil
jit ven. Kdyz se vratil, led na jeho packach cvakal na prkenne podlaze jako
malicke drevaky; vycitave se na me dival a odmital prist, dokud se
nevytrucoval - pak mi az do priste odpustil.
Nikdy se vsak nevzdal a neprestal hledat dvere do leta.
-- Robert Heinlein, Dvere do leta
|
