Osamely muz kracel pustou krajinou. Kracel dlouho, kracel sam. Pil z potucku,
jedl brouky a korinky uschlych rostlin. Sel.
Krajina nebyla tak docela pusta, ale na neho tak pusobila. Obcas zajasal, to
kdyz na obzoru spatril clovicka, ale obvykle opet zchladl, kdyz prisel bliz a
zjistil, ze jde o objimajicise dvojici. Sel dal.
Nekdy se mu take stalo, ze na chvili s nim nekdo srovnal krok a hovoril s
nim. To byly pro neho chvile z nejlepsich. Rad si s lidmi povidal, rad se s
nima aspon pozdravil, kdyz se nekdy potkali a pak sli kazdy svou cestou.
Nejdele vydrzel s jednim filozofem. Dlouho se bavili a radovali z toho, jak
maji podobne nazory. Lec muz bolestne poznal, ze vseho do casu jest. Filozof
odesel za hlasem siren, za tim hlasem, ktery i jeho vabil, ale nemel odvahu
vydat se tim smerem. Snad se bal, ze ohluchne, nebo zesili z jejich krasneho
zpevu. Nebo ze by pri pohledu na neho sireny zmlkly. Toho se bal asi nejvic.
A tak sel dal.
Stale mu hlavou klopytala myslenka, ktera zavanela poslanim. Stale si
opakoval: Postav dum - ale kde vzit veprovice a pro koho dum stavet? Koho
bude jeho dilo zajimat?
Zasad strom - ale kde vzit seminko a jistotu, ze se v teto
rozpraskane pude uchyti?
Zplod potomka - ale s kym? Zadna z zen, ktere potkal, nemela zajem,
nebo jiz mela nekoho lepsiho. A pok snad ten zajem na chvili se v ocich
nektere blyskl, rychle opadl, nebo to byla jen salba. I horky blin chutna
ziznivemu jako nektar. Doufal, ale pomalu prestaval. Doufal a sel.
Na obzoru se objevilo staveni. Obrovsky dum z cervenych cihel s velkymi okny
a obrovskm mosaznym klepadlem na sympaticky vyhlizejicich dverich. Vstoupil.
Uvnitr bylo sero, ta velka okna stinily ozdobne zavesy. Bylo tam take teplo,
ktere salalo z obrovskych kachlovych kamen. Mistnost byla plna ruznych lidi a
lidicek, kteri sedeli kolem dubovych stolu a srkali polevku. Pozdravil a
plase se rozhledl. Uvitalo ho pouze mruceni nekolika pritomnych, kteri mu
venovali letmy pohled. Chapal to jako uvitani a souhlas s jeho pritomnosti,
tedy chtel to tak chapat a chtel tak moc, ze tomu dokonce i sam veril.
Pristoupila k nemu bodra pani s talirem vonici polevky v ruce. Neco za neco,
rekla, predvedte co umite a polevka je vase. Stoupl si tedy doprostred
mistnosti a zpival. Jeho lahodny, zvucny hlas se rozlehal mistnosti a
prispival k pohode, prestoze on sam se citil cim dal hur. Jakoby ho jeho
vlastni hlas vysaval a bral mu veskerou silu, mel pocit, ze praskne.
Vydesenyma ocima sledoval netecne hodovniky, kteri si snad ani nevsimli, ze
tu je. Konecne se setkal s pohledem one mile pani, kyvla hlavou a on prestal
zpivat a usedl ke sve polevce. Byla uz studena, ale chutnala bajecne. Cpal do
sebe jednu lzici za druhou a uvedomoval si, ze tu chut zna. Ano ta polevka
prece chutna jako materske mleko, prvni to napoj, ktereho se mu kdy dostalo a
na ktery tak rychle zapomnel pri ochutnavani jinych napoju. Zacinal chapat.
Dojedl . I vsichni ostatni jiz meli dojezeno a venovali se druzne zabave.
Nekteri hrali v kostky, jini na sebe nehnute upirali skelne pohledy, dalsi se
muchlovali pod stolem, jini zase chodili kolem sten a vzrusene debatovali o
vyzdobe.
Prochazel se mezi nima a citil se jeste vice sam nez kdyz bloumal pustinou.
Co jsou zac vsichni Ti lide? K cemu je mam? myslel si. Jsem tu kvuli tomu
teplu? Vadilo by jim, kdybych odesel?
Mackal se uprostred davu a nahle se z hluboka nadechl a zakricel z plnych
plic: Proc jste me vsichni opustili?
Nikdo ho vsak neslysel.
Alnagon
Na konci dlouhe cesty, kterou podnikame, zjistime, ze to, po cem se celou tu
dobu tak urputne pidime, mame uz od sameho zacatku. Ta cesta je k tomuto
zjisteni bohuzel nutna.
|
