Na te zidce byla vyryta jesterka.
Stare vrypy, zcernale prachem, byly tu uz davno prede mnou a budou tu i po
mne. Mala prazska zidka, nereknu kde, je to moje zidka.
Na zidce jesterka a nad ni moje nohy a cely ja, co nedrzi v ruce ani
sklenicku, a nade mnou barevna noc.
Je kratce po pulnoci, prvniho ledna 1999, je velmi svetla a velmi hlucka noc,
nevidim mesic, jenom spoustu barevnych svetel, ktere se rozprsknou ve vysi a
poklidne padaji dolu a zhasinaji, aby byly nahrazeny novymi a novymi.
V porovnani s nimi je jeden rok velmi dlouhy. Moc dlouhy na cokoli, i na
hodnoceni.
A tak tu sedim na sve zidce a patama okopavam omitku nad jesterkou.
Prvni prichod noveho roku, ktery jsem prozil sam. Prvni, kdy jsem byl venku.
Bez usmevu, bez vtipu, bez veseli, bez blazniveho chovani, bez pripitku, jen
ja a jesterka.
Oslavovat prichod neceho, o cem nevim zhola nic, se mi proste nechtelo.
Zlom neprisel, je to stejne jako pred hodinou, stejny ja a stejni vsichni,
jen jiny letopocet. Nejsme o rok starsi, jen o hodinu, nejsme o rok
moudrejsi, moudrost neprichazi s vekem, nejsme o nic lepsi ani o nic horsi,
protoze se nic nestalo, a budme za to radi, ze se nic nestalo.
Tuhle noc jsem sami mozna miliony dalsich.
Mozna jsem sam.
Je to zvlastni, umoznuje to setridit si myslenky, nevenovat se svemu okoli.
Netreba predstirat, netreba poslouchat, netreba mluvit.
Muzete myslet.
Ale nemusite.
Nemusite nic, a proto je treba si vazit takove chvile. Je jich pomalu v zivote
lidskem.
Je to hezke, byt sam, protoze chci. Je to uplne jine nez byt sam, protoze
musim.
Jsou lide,se kterymi bych mohl byt, kdybych chtel. Poprve je tu i nekdo, s
kym bych chtel byt, ale nemuzu.
Kazdy den neni na programu veseli. Bylo to tak v roce minulem a bude to tak i
v tomto. Tak schvalne, jake to je, ohlednout se za dvanacti mesici? Ohlednout
se a zavzpominat...
Prvni polovina roku je bila jako stena. Jako nepopsany list, bez kanek a
cmaranic.
Stalo se vubec neco?
Urcite, ale co? Snad tenpulrok ani nebyl - a prec!
Myslenky se vybavuji a stena rozkveta. Dlouho se divam na oblohu a jeste dele
pak do zeme a vidim, ze tobyl stastny pulrok, krasne obdobi, na ktere by se
nemelo zapomenout. Na starosti vzpominam s usmevem bolesti davno prebolenych
a ran davno zahojenych.
Radosti zustavaji, vzdyt obohatily dusi a maji tam nekde uvnitr cestne misto.
Druha polovina roku je ruda jako krev. Prinesla tryzen a souzeni a preclive
je vyvazovala radosti, ktere se zatim zadna predchozi nevyrovnala. Pulrok, ve
kterem jsem se zmital, chytal znamych brehu a zase se poustel do
nejbourlivejsich vod a znovu a znovu se zranoval a plakal pri tom stestim.
Vsechno je jeste prilis zive a prilis otevrene, nez abych mohl soudne neco
rici, nejdriv musim pockat, az se sramy v jizvy promeni.
Ale nevymenil bych ty mesice za jine. Bylo v nich tolik "poprve", ze se na ne
neda zapomenout.
Uz je to tak, sedel jsem tam a postupne mi z toho smutku vykrystalizoval
nazor, ze ten devadesaty osmy nebyl spatny a ze devadesaty devaty se bude
muset hodne snazit, aby byl aspon takovy.
Ja se budu muset hodne snazit.
Zacalo svitat.
Skoncily oslavy, svetlice uz nezari nad Prahou. Kraticke ticho, nez zacnou
jezdit auta.
V tom tichu jsem zvedl obe ruce k nebi a tise se modlil svou modlitbu k lidem.
At zustane v nas to lepsi.
At je slyset smich deti a ne strelba.
At nejsme malicherni.
At dokazeme najit krasu v malickostech.
At lasku oplacime laskou.
At se naplni nase sny a touhy.
Pak jsem spustil ruce dolu a citil, ze kdyz budu chtit, dokazu letos velke
veci. Hlavu jsem zvratil dozadu, zavrel oci, telem mi projelo lehke zamrazeni
a ja vedel, ze tento rok je muj.
S tim vedomim jsem seskocil ze zidky, pohladil jesterku a lehkym krokem
cloveka, ktery vi, co chce, se ztratil v ranni mlze.
Queen.
|
