V nasem malem zeleznem ori znacky Fiat jsme v poctu ctyrech zamirili vstric
nehostinnemu ale krasnemu severu. Tedy - v tech devet rano jsme misto mireni
v aute spis spali. Krome ridice. Ten to mel spatny, ten spat nemohl.
Byl hezky, podmraceny den, kdyz jsme dorazili do Stratfordu. Po drobnem
pocatecnim bloudeni jsme, potrhani od lednich medvedu, narazili na
Shakespearovo rodiste - hezky domek, ke kteremu v sedmdesatych letech
pristaveli ohavny betonovy komplex navstevnickeho strediska zkrizeneho s
muzeem. V betonovem hybridu se udajne nachazeji kostymy z Shakespearovych
divadelnich her. Nikdo nenasel odvahu do te prisernosti vstoupit a tak jsme
se dal neorganizovane potulovali po mestecku.
Ve vylohach obchodu nas naprosto zhnusili zeleni plastikovi zajici a slepice
z prusvitne umele hmoty. Britske velikonocni zvyky se podobaji jejich vkusu
pro oblekani - ktery nema daleko ke kvalite anglickych pokrmu. Jidlo zastava
funkci boziho trestu. Potkate-li na ulici dobre obleceneho cloveka, je to bud
podnikatel nebo cizinec. Nastesti nase skupinka prilis nevybocuje ze
zabehleho standartu.
Pri poflakovani na nas narazil magicky kostel Svate Trojice. Scenerie mi
pripomnela ilustrace Cyrila Boudy k Wildovu 'Strasidlu Canterwillskemu'.
Depresivni, ponure, zasle, dychajici starim - jednim slovem krasne. Zeleznym
plotem obehnany hrbituvek se rozevira nesirokou branou do cesty lemovane
pahyly vrb trojite vyse cloveka. Divne pusobi ty hole kmeny zakoncene obitou
hlavici, ze ktere (zatim) nic neroste. Cesta je vydlazena kameny, na kterych
je jeste videt zpola setrene napisy. Nahrobky podel cesty jsou ohlodane vekem
a holubim trusem; cisi z nich majestat vecnosti. Obesli jsme kostel a po
pesinkach mezi rovy jsme dorazili ke kostelnimu pristavu u reky. Avona. Ti
bohatejsi se pred nekolika sty lety nechali vozit na msi lodi. Akorat
vysvitlo Slunicko, takze to tu vypada hezky i ponure zaroven...
Dalsi zastavkou je Warwick. Hrad v hlavnim meste hrabstvi Warwickshire o
letosnich Velikonocich slavi tisic let sveho zrodu. Je tu hromada sermiru a
more turistu. Pridavam se k jedne bande, stavaje se tak zaroven clenem druhe)
a vyzvidam, je-li tu mozno zakoupit roh. Ten na piti. Medoviny. Pohorel jsem
- nejbliz pry v Oxfordu. To je logicke, jelikoz Ox znamena vul.
Jdu si zchladit zahu na hradby, vitr je dneska klasicky. Akorat na zanet
stredniho ucha. Z cimburi je vyhled sice fajn, ale teprve v tocitem schodisti
chytre schovanem uprostred rohove veze si uzivam tu spravnou klaustrofobii.
Ta slecna prede mnou taky. A uz jsem nahore. Kdyz se postavim k predprsni a
podivam se pod nohy, drobet to se mnou zaclouma; osklivy pohled to je, skrz
ty diry v podlaze. A na nadvori zatim pikenyri ukazuji standartni vycvik,
ktery je zakoncen utokem deti na nebohe pikenyry. Ostrileni vojaci padaji pod
nanosem telicek malych upiru, verbovanych prevazne z rad rodinne turistiky.
Obehnu hradby, slezu do vezeni, projdu nadhernou scenickou ukazku dobovych
remesel ze 14. stoleti, ozivenou voskovymi i zivymi remeslniky. Ti druzi
nastesti nejsou zlomyslni a semtam se i pohybuji. Warwick ma skvele zarizene
mistnosti, podnajem tady bych rozhodne bral. A ty zahrady... Kroviny
seriznute do podoby ptaku, fialky a tulipany, mezi kterymi krici pavi. Zimni
zahrada velikosti vetsiho domu skryva orchideje, a turisty. Warwick byl
vyhlasen pamatkou (a tudiz i turistickou atrakci) roku. Jde to videt. Treba
na trictvrtihodinove fronte do podzemi, kterou alespon vydatne zpestruji
sermiri a jeden minstrel s poskokem.
A ted uz bez zastavek az do Cumbrie. Lake District nas uvital Slunickem
tancicim po vlnach Derwentwater a ridic mel co delat, aby nase spolecne
kochani se krasami prirody neskoncilo prozaicky ve skarpe.
Pozdeji nas ridic upozornil, ze vykriky typu 'Tyyy jo', 'Auuu, to je
nadhera', 'Koukejte!' a podobne jsou propriste tabu.
Ubytovali jsme se v domecku z 16. stoleti u Borrowdale, kde ridice prekvapil
nizky preklad pri vstupu do dveri. Pozdeji se s touto udalosti vyrovnal i
psychicky, tedy az pote, co jsme nalezli hospodu. Vlastne - Hospodu.
Longstrath totiz byla opravdu dobra hospoda. Uvarili mi tam prvni lidske
jidlo, ktere jsem v Britanii pozrel. Porpve (a nasledujici den i podruhe) mi
v Britanii chutnalo. Bohuzel to mam z Bristolu na vecere trochu z ruky.
Ve zdejsi vesnicce se o nas starali jako o vlastni; byli jsme prvni turisti
sezony, coz bylo pozehnanim pro obe strany. Doporucili nam trasu na vylet,
dokonce nam pujcili vlastni nepromokave bundy a vypravili nas do
slunickovateho rana. Sli jsme na horsky prusmyk Honister Pass. Stoupani 25%
jsem videl prvne v zivote. Bylo to jeste horsi, nez to vypadalo. Na druhou
stranu, kdyz se clovek co chvili zastavi aby popadl dech, uvedomi si, na co
vsechno okolo se da koukat. A ze je na co. Hory Cumbrie jsou velice osobite a
hole. Kameny, vres, vodopady, prameny. U pramenu trsy narcisu. Vsude pritomne
ovce. Vetsina z nich ma cerveny strejch na kozichu. Domyslime se, co to
znamena, jsme prece v epicentru slintavky. Ovci je tu fakt hodne. Fakt hodne
jich ma cervenou znacku. Vzpominam si na Poea - Maska cervene smrti a mrazi
mne. To bude asi tim vetrem. Ba ne, lide na venkove jsou smutni a unaveni. A
podrazdeni. Radsi se s nimi o epidemiich moc nebavime, uz tak je na nich
videt, jak je to boli. Lidi z mesta o epidemiich vtipkuji, ale narozdil od
venkovanu se nezivi chovem dobytka. Kamarad ridic s fotoaparatem celou cestu
prusmykem jen tise upel a fotil a fotil.
Za jezerem Buttermere nas prepadl dest. Zrovna uprostred dalsiho 25%
stoupani. Potvor. Tedy spis lijavec. V kombinaci s vetrem to byl bezva
zazitek, doporucuju. Horsi mohl byt snad jen blizzard. Asi po hodine a pul
slota presla. Zapujcene bundy byly skutecne nepromokave (Goretex svetu
vladne), coz se ovsem nedalo s jistotou tvrdit o riflich a v pripade ridice
ani o botach. Prestige se do deste opravdu nehodi.
Zahnuli jsme zpatky a prochazeli Gorge - udoli, soutesku, neco
neuveritelneho. Nejdrive prekvapil les, pak bazina, kvetiny, skaly, pak
vykouklo slunce a pozlatilo ricku... Poklidny den...
Dobelhali jsme se domu vysmati a uslunickovani. Pratele z vesnice vyslechli
lehce dramatizovanou verzi naseho vyletu a pak se popadali za hlavy; nemohli
uverit, ze jsme to sli pesky. Cestu nam doporucovali v domneni, ze ji jako
vetsina anglickych turistu projedeme autem. Po patnactimilove ceste jsme se
citili jako hrdinove. Na chcipnuti.
(Kupodivu mne nasledujici noci ani prilis nerusilo lehce distinguovane
ridicovo chrapani. )
Dalsi den jsme vyrazili plni nadseni na Hadrianuv val. Nadseni ponekud
opadlo, kdyz jsme zjistili, ze 'Foot & Mouth' radi i tady a vsecko je
zavreno. Temer vsecko. Jednou z mala otevrenych atrakci byly vykopavky rimske
pevnosti Vindolanda. Tam jsme se pobavili pohledem na nejsevernejsi latrinu
Rimskeho imperia.
Obratka na Alnwick. Nadherny goticky hrad uprostred mesta jsme obchazeli s
vyrazem hladovych vlku a moc nechybelo, aby za nami nezustavala struzka slin.
Otevreno bylo od 9AM do 5PM. Prijeli jsme 5:20. Kolega Pech to komentoval
slovy, ze se ma. Zbytek vypravy unisono vyjadril nespokojenost s jeho
existenci.
Po okresnich silnicich jsme dorazili k mori. Holy Island je za odlivu
poloostrov. Byl. Odliv i poloostrov. Na konci Holy Islandu osamocene stoji
nadherny romanticky hrad Lindisfarne a kouka pres vodu na mohutnejsi pevnost
Bamburgh. Na poloostrovu jsme se zdrzeli, protoze more. Postavil jsem se na
vyspu pisecneho pahorku a zatimco lehce stenajici ridic prchal pro fotak, jal
jsem se vyvolavat zapadajici Slunce z mraku. Podarilo se. Mraky udelaly okno
a Slunce a vitr a priliv mne zalily stejnou merou. Tedy - prilivu jsem stihl
utect. Tesne.
Holy Island se tvaril jako pozehnany kraj - zajici, ovce a kozy se ozyvaly ze
vsech stran a spolu s prozarenym romantickym soumrakem to byl zazitek k
nezapomneni.
Dalsi ubytovani probehlo pobliz Newcastlu a zavanelo klasickym horrorem. Dum
Dunn's House byl jako vystrizeny z PC hry Alone in the Dark. Velky, krasny,
strasidelny. Mila cernovlasa pani nas uvitala a ubytovala. Pri namatkove
prohlidce skrine jsem zajasal - ERARNI ZUPAN!!! Vybral jsem si cerny a
odporoucel se do sprchy.
Anglicane preferuji tzv. chilly bedrooms (ve volnem prekladu nevytopene,
nevyhrate loznice). O koupelne mohu s uspechem prohlasit, ze byla icy
(ledova). Voda tekla sice horka, ale proud vzduchu z klimatizace mi vztycil
chloupky snad i v oboci. Dobra taktika jak udrzet plytvani vodou v rozumnych
mezich. Spanek byl jako v bavlnce. Ranni snidani jsme odstartovali uderem
gongu v jidelne - vlastne spise spolecenske mistnosti s opravdovym krbem
(jiskricky), kulecnikovym stolem, dvemi lenoskami a nekolika usaky. Balada.
Vubec se mi nechtelo odchazet od vyhrateho krbu a dobreho caje. Slibil jsem
pani domaci, ze se vratim, Kdo chce jet se mnou, prihlaste se. :)
V povazlive proskrtanem seznamu posledniho dne figurovala Durnhamska
katedrala. Normansko-romanska stavba nechala vskutku drtivy dojem. Pak prisel
York - ale uviznuti v opaku dopravniho prujmu nam nabouralo terminy natolik,
ze jsme Yorkem jen probehli a prchali domu. Tedy - do Bristolu.
Sakra, me se tady snad zacne i libit.
------------------------------------------------------------------
Norman knyghte
Le Petite Rire
Oh, what sad times are these when passing ruffians
can say 'ni' at will to old ladies.
|
