Ten den byl na prvni pohled jako vsechny ostatni - rano jsem vstala,
nasnidala se, preckala cas v praci a znavena odpolednimi nakupy dosla domu.
Uz delsi dobu jsem si rikala, ze to takto preci nejde. Proc a k cemu tu
vlastne jsem? Ten stereotyp ubijel. Prace pro samu praci. Pravidelnost bez
trosky zmen. I cas mimo praci dokonale urcen - serial v televizi, navsteva
pribuznych, vecere, obcas za kulturou... Na nic vic nebyl cas.
A pak prisel On - pripadal mi strasne povedomy, jako bych jej jiz nekdy
videla... Jako by mi cetl myslenky a vedel o me nespokojenosti. Ptal se me,
zda nechci jit s nim, ze se snazi vytvorit zvlastni misto, kde neni
takovychto stereotypu, kde kazdy muze byt stastny. Kde se kazdy citi volny.
Nebidka to byla velmi lakava.
V tom jsem si vsak zacala uvedomovat spousty veci: 'Jak to beze me
zvladnou v praci? To preci nejde, jen tak odejit.' 'Ale to by preci nevadilo,
vzdyt si posledni dobou sama rikas, ze by to vsechno zvladli i bez tebe. A
kolegyne jsou zkusene. Krom toho je tam ta mlada, co se za chvili vrati z
materske a nevedelo se, co s ni. Takze vlastne udelas dobry skutek.'
Musela jsem uznat, ze v tomto ma pravdu.
Ale dalsi myslenky se draly ven. 'Vzdyt tam nebudu nikoho znat a s moji
pameti na lidi tam budu uplne ztracena!' Pousmal se a uklidnoval me: 'Niceho
se neboj, zas tolik lidi tam neni a krom toho - znam te dosti dobre na to,
abych vedel, ze se rada a brzy seznamis se spoustou lidi z okoli. A co na tom,
ze si nebudes trebas pamatovat jmena - to ti preci nevadi.'
A zase mel pravdu.
...
A dalsi myslenky a dalsi odhaleni, ze tomu je jinak. A ja si postupne
uvedomovala jen jedno - strasne rada bych odesla s Nim na jeho vysnene misto,
ale snad z lenosti, snad ze strachu jsem se tomu branila. Vzdy se mi draly na
mysl dalsi a dalsi myslenky, proc to nejde.
Az jsem si rekla: 'Dost! Chces tam preci jit, ne? Tak proc se stale na
neco vymlouvas?' Nebot jsem nebyla nicim vazana, rekla jsem, ze tedy jdu,
posbirala si sve veci a vydali jsme se na cestu.
Doufala jsem, ze to bude snadne, ze ujdu par kroku a budu tam. Ale
ukazalo se, ze to vubec neni snadne, cesta vedla lesy i po polich. Po kopcich
i rovinach. Az jsme prisli k velike skale.
'Tam nahore, tam je me vysnene misto, pospes si, uz nas tam cekaji.'
Zacala jsem opatrne splhat po skale nahoru. Ale jako by se ve me vsechno
odhodlani zlomilo. Uvedomila jsem si, ze se strasne bojim vysek, ze se mi
vlastne nahoru vubec nechce. Ale uz se mi nechtelo zpet. Po tech nekolika
dnech stravenych s Nim jsem vedela, ze uz nechci zpet do toho stereotypniho
sveta. A bala jsem se nahoru.
Zcela jsem se zasekla uprostred skal a nemohla ani nahoru, ani dolu.
Zustal jen strach, strach z neznama, vlastne ani nevim z ceho...
Jixipen
|
