Jeden pan, o jehoz nabozenskem vyznani nema cenu se zminovat, se o sobe
domnival, ze je rasista. Nebyl si tim tak zcela jisty, o to vice se vsak toho
bal. Jisteze nepatril k zadnym extremistum, skutecnost byla o to horsi, ze
svuj rasismus povazoval za latentni.
Nedokazal si predstavit, ze by snad byl nucen jednat ci se dokonce dotykat
treba cernocha. To jej velmi drazdilo. Skoupil spoustu obrazkovych casopisu,
vystrihoval z nich obrazky cernochu, vylepil si je vsude po byte, chodil a
dival se na ne, mluvil na ne, dotykal se jich, ale v noci se toho zase
strasne bal a tak vsechny ty obrazky zase strhal.
Pan si nevedel se svym rasismem rady. Nechtel se nikomu sverovat, protoze se
bal, ze by ho mohli zavrit. Jeho strach byl zrejme neopodstatneny, ani
vlastne nevedel, jestli je to trestne, nebo jenom osklive, ale velmi jej to
trapilo.
Obrazky z casopisu nikterak nezabiraly, a tak se rozhodl pro radikalni krok a
odjel do Afriky. Za nekolik malo let se prochazel mezi cernochy s klidnym
svedomim, ze jeho rasismus se zcela vytratil a odhodlal se tedy k preslavnemu
navratu do vlasti.
Pres velike utrapy se mu podarilo vratit se zpet. Byl rad, ze je doma, a
prozpevoval si cestou z letiste africke popevky. Kdyz pak za chvili umiral na
ulici s nozem v brise, liboval si, ze mu ten africky pobyt preci jen k necemu
byl, a ze mohl cernochovi, ktery mu venoval onen jiste drahocenny nuz, dat
bez sebemensiho studu alespon ranu pesti.
Queen.
Takovyho troubu jako jsem ja stejne neceka nic dobryho.
A to je prave to krasny.
|
