Motto: Stesti, co je to stesti? Muska jenom zlata, ktera za vecera hravala pod
okny Gardinera...
Prichazim pred Auditorium Stravinski tri hodiny pred zacatkem konceru.
Natacim portrety, umistene na sklenenych stenach budovy.
Vsimne si toho reditel festivalu a jde se zeptat, co delam.
Neumi anglicky.
Neumim francouzsky.
Gestikulace nam vyrazne pomaha v rozhovoru.
Odmitam jeho tezi, ze hraji v Orchestre revolutionnaire et romantique.
Vysvetluji, co natacim.
Je nadsen a vybizi me k pokracovani.
Ptam se, jak je to po koncerte s autogramy.
Reditel stale neumi anglicky.
Mam silne podezreni, ze tam bude ochranka a nikoho nepusti dovnitr.
Stale pochoduji kolem Auditoria.
Nasel jsem vchod pro umelce a hlidkuji.
Predpokladam, ze Gardner je v Le Montreux Palace (temer naproti), ale neni to
jiste.
Potkavam nekolik hudebniku, ale vypadaji natolik zaneprazdnene, ze je mi
hloupe je zadat o autogram.
Natacim reditelovy deti.
Dela mu to radost.
Uz cekam dve hodiny.
Hodinu pred zacatkem konceru oslovuji gorilu, ktera hlida vchod pro umelce.
Neumi anglicky, ale potvzuje, ze John Eliot jeste nedorazil.
Zacina prset.
Nevzdavam to.
Davam si limit do 19:05, pak uz si musim jit koupit listek.
Je 19:04.
Silim.
Je jasne, ze Gardiner prijde nekdy kdovikdy.
Zadamtedy o autogram alespon prochazejici prvni houslistku a fagotistu.
Jakmile mi o on vrati booklet a tuzku, prochazi kolem me Gardiner.
Kvuli tem dvema podpisum jsem ho do te doby vubec nezaregistroval.
Je vysoky.
Zmatkuji.
Zadam o autogram, dotykam se jeho rukou, kdyz se mu snazim podat propisku.
Preji mu good luck a one enjoy the concert.
Nez se vzpamatuji a pustim videokameru, je pryc.
Marne hledim na dvere, ve kterych pred pul sekundou stal Sir John Eliot
Gardiner.
Vchazim do Auditoria.
Reditel festivalu na me mrka.
Opetuji mrkani a smeji se.
Kupuji rezervovany listek a program.
Reklamuji program, ze je jenom francouzsky.
Vsichni se divi, ale anglicky neexistuje.
Lustim francouzska slovicka.
Obavy se potvrdily, a zavesem s napisem NO PUBLIC hlida gorila.
Predpokladam, ze budu sedet nekde hodne daleko, hluboko a jeste o kus vedle.
Uvadec me posazuje do osme rady vlevo.
Mam nadherny vyhled na misto,kde za chvili bude stat John Eliot.
Zaviraji se vsechny dvere.
V prvni rase je jedno misto volne.
Planuji se presunout, ale seda si tam uvadecka.
Dalsi uvadecka s drdolem si seda prede me a zastinuje mi tak treti radu
prvnich housli. Pozdeji ji kleda hlava vpraco, ale jeji snaha zakryt mi Sira
Johna je marna, kopiruji jeji pohyby.
Vedle me usedl mladik v tricku a riflich.
V jedne ruce ma hlemi, v druhe partituru Eroicy.
Helmu odklada na zem.
Partituru zacina studovat.
Postupne prichazi ORR.
Kontrabasy sedaji vlevo, pred ne violoncella.
Prvni housle vlevo, druhe housle vpravo, mezi ne violy.
Prichazi Gardiner.
Hraje Manfreda.
Strhujici.
Odchazi a zase prichazi.
Hraje Schumannovu Ctvrtou, revidovanou verzi, tj. vsechno attaca.
Zacina se potit tak, ze se otira kapesnikem i behem dirigovani.
Jsem v sedmem nebi.
Ovace.
Prestavka.
Hledam reditele.
Chci se ho zeptat, jestli by se nekde nenasel plakat Johna Eliota nazbyt.
Nenalezam jej.
Konec prestavky.
Gradiner prichazi a zacina dirigoat okamzite po nastupu.
Jen se ukloni publiku a pri otocce k orchestru uz zveda ruce vzhuru a buch
buch.
Mladik vedle me bedlive sleduje partituru.
Ztraci se v druhe vete, prekvapuji jej horny, ale nakonec se opet chyta.
Pianissimo smyccu v prvni vete je ohromujici, jeste jsemnic takove neslysel.
Mezi treti a ctvrtou vetou temer neni prestavka.
Pripominam si Tabor a Blanik.
Koncert konci.
Mohutne ovace.
Reditelovo dite predava Gardinerovi kvetinu.
Ten ji nasledne predava mlade houslistce uplne vzadu.
Pri predani ji polibi.
Bud to bylo jeji prvni vystoupeni, nebo spolu neco maji.
Odchazi.
Odchytavam na podiu jednu kontrabasistku.
Cirou nahodou je jedina, ktera vydrzela z puvodni sestavu 1992.
Z toho roku je totiz nahravka, kterou davampodepisovat.
Sir John je nekde mimo, a tak se chystam jit domu.
Uvazuji o nataceni pred vchodem pro umelce.
Vzpominam si na plakaty a ptam se na to reditele.
Nechape a mysli si, ze chci Gardineruv podpis.
Vysvetluje ochrance, ze se na me nevztahuji cedule NO PUBLIC, RESTRICTED
AREA, ONLY CONDUCTOR apod.
Ochranka moudre kyva.
Od te doby muzu vsude.
John Eliot ma kolem krku fialovobily rucnik a prijima gratulace.
Odmita pozvani na sampanske a prohlasuje, ze pujde zpatky do hotelu
vysprchovat se a spat.
Reditel se usmiva na vsechny strany.
Gardiner mi jeste jednou podepisu booklet.
Reditel me tahne k barmance - tlumocnici.
Pry jestli tu budu zitra vecer.
Ne, rikam.
Zklamane odchazi.
Barmanka me seznamuje s Katerinou, rocnik 68.
Cela rodina emigrovala v roce 1969.
Je zastupkyni reditele pro veci ekonomicke.
Povidame si cesky.
Loucim se a odchazim na vlak.
Lezu do prazdne satny a beru si svuj batoh a videokameru.
Zjistuji, ze do odjedzu posledniho rozumneho vlaku zbyva necelych 5 minut.
Nasazuji ostry sprint.
Bloudim.
Nalezam nadrazi.
Vlak ma zpozdeni.
Za hodinu jsem v Zeneve.
Poslednim autobusem odjizdim do Cernu.
Volam domu.
Kupuji si plechovku Coca-Coly a jim tvaroh.
Dopisuji tohle povidani.
Zhasnu a jdu spat.
01:36, 26. srpna 1999, CERN
Queen.
Takovyho troubu jako jsem ja stejne neceka nic dobryho.
A to je prave to krasny.
|
