Krigl cup 98
(Tento bohum-zel pravdivy pribeh jsem nejdrive postla na bbs Floyd. Pote jsem
se vsak rozhodla replesknout ho sem - na bbsku, ktera je memu srdci blizsi.
Upozornuji vsechny pripadne ctenare, ze nasledujici vypraveni jsem se
nepokousela prilis prikraslit, proto neni vhodne ho cist, pokud o mne jeste
mate dobre mineni.
Veskera podobnost se Zaklinacem neni ciste nahodna.)
***
Pena na mem pivu uz davno slehla. Sleduju napis Starobrno v zlutem zastineni.
Na kline mi lezi rozectena knizka, myslenky mi od ni ubihaji nekam do dali...
Vybuch veseli odnekud zvenci me navrati do reality, beru si knihu a pokracuju
ve cteni.
"Prece tu nebudes jen tak sedet?"
- A jak rada, myslim si.
"Pojd hrat kocku."
"Neumim hrat kocku."
"To se naucis..."
...
"Tak Adamov ma novou zavodnici. Jak se jmenujes?"
"Jana."
"Pojd za mnou, Jano. Libi se ti tenhle zavod? Jinak ja jsem predseda ligy."
- Bohove, ja chci pryc!
Stisknu podavanou ruku a usmeju se.
"Je tu pekne."
"No vidis. Zustan zatim tady, Jano. Ja zahraju jednu partii kocky a pak se ti
budu venovat."
"Ale bacha, ma doma zenu a tri deti.", upozornuje me jeden z lidi u stolu.
"Jo, ale same kluky, ja umim jenom kluky."
Mrkne na me a rozehraje karty.
Vyhrava. Otoci se ke mne a rika: "Ty jsi ale moc sympaticka, Jano."
Znelo by to lepe, kdyby nemel ruku na mem zadku.
"Diky.", odpovidam mu s usmevem a odchazim.
- Ne! Proc tu sakra jsem???
...
"Jak bys ted jela?", pta se me muj kolega ze stafety.
Pred chvili mi vysvetlil pravidla Cerne kocky, ted si chladi spalenou ruku o
mou sklenici s pivem a diva se na me uz trochu rozostrenyma ocima.
- Co ja vim, jak bych jela ? Ani jsem nepochopila, co je vlastne cilem hry.
Drzim v ruce jeho karty ? Vzdyt mne se nad nimi vubec nechce premyslet.
"Treba takhle?", ptam se.
"No, to bychom asi nevyhrali."
- Co mi po tom, ja chci pryc!
Hrajeme dal. Konecne to vzdal, uz me nenuti tahnout, odchazim do svych
myslenek, ignoruju jeho ruku kolem mych ramen. Nezajima me. Muze mi byt
ukradeny. Prohral cinkacku. Karbanici odchazi k baru. Za chvili se vraci a
postavi prede me velkeho ruma.
"Malo pijes."
- Bohove, ja tady ve strizlivem stavu asi opravdu nevydrzim.
Exuju ruma.
...
Mraky zakryvaji hvezdy, bily snih mi osvetluje cestu. Z chaty se ozyva smich.
Jdu pryc, prochazim lesem. Hlasy lidi se vzdaluji, kolem se rozprostira
ticho.
Nemela bych se bat? Jsem prece sama v noci v lese plnem stinu.
Nebojim se. Snih zari. Chladny vzduch uklidnuje me rozbourene myslenky.
Ztraci se vztek, agresivita, sebelitost. Citim mir. Otacim se. Tam za
hrebenem je chata, lide. Mela bych se vratit. Nechci se vratit.
Jdu hloubeji do lesa.
...
Vracim se. Ani vlastne nevim proc. Neni mi zima, nechci byt s lidmi. Ne s
temihle lidmi.
Cesta zataci. Uz pred sebou vidim svetla chaty. Civilizace me vita hlasitymi
zvuky. Venku nekdo davi.
Mysl mi neochotne opousti predstava vysokych stromu pokrytych jemnym snehovym
popraskem. Mir v me dusi vsak zustava.
Obchazim mista kontaminovana zdatnym vrhacem, vchazim do chaty. Je tady
podezrele ticho. Aha, vyhlasuji viteze zavodu. Davam si bundu na vesak,
usedam na volne misto.
"Kdes byla tak dlouho?"
- Co vam po tom, nezajimate me.
...
Kulturni program je v plnem proudu. Trener vizovickeho oddilu predvada
striptyz.
Ted odhodil kalhoty. Primo na nas stul. Pivo se rozlilo, krigl spadl na zem.
Rozbil se.
Pomaham uklizet tu spoust.
Pripadam si, jako bych to vsechno sledovala odnekud z dalky, z vysky.
...
"Podej mi ruku." Pres stul se ke mne natahuje predseda ligy. Upira na me
zrak.
Melo by to ve mne neco vzbudit? Zajem? Odpor? Nebo aspon vztek? Citim...
nezajem.
"Proc mam podavat ruku?"
"Lidsky dotek. Kontakt."
"Nechci kontakt."
"Tak podej ruku mne.", pridava se dalsi clovek.
"Dekuji, ale vystacim si sama."
"Nebud tak zla. Jen nam podej ruku."
"Nechci. Bezte si najit jiny objekt zajmu."
"Cos rikala?"
"Aale, ze je frigidni.", tlumoci predsedovi jeho soused.
"Proc me nenechate na pokoji?"
"Oni te nechaji byt, kdyz na ne nebudes takova.", radi mi zena vedle me. Sama
pololezi, polosedi v naruci nejakeho muze.
"Podej nam ruku."
- Jdete se bodnout.
...
Kytarista Karel umi dobre hrat a ma velky repertoar. U jeho stolu se zpiva,
pije, ji smradlave redkvicky a nakladane papriky neznameho puvodu.
Presunula jsem se tady z jednoducheho duvodu. Kdo zpiva, nemusi konverzovat,
hrat Cernou kocku a pit.
Zpivam.
...
Snih skripe pod podrazkami bot, ledovy vzduch sleha tvare.
Mir a klid me opet vylakal ze spolecnosti. Tentokrat odchazim osvetlenou
cestou vyuzivaje stop vyjetych auty.
Nekdo za mnou jde.
Bezi.
Pockam na nej. Kdyby me chtel dohnat, udela to nezavisle na tom, jestli chci
nebo ne.
Par kroku ode me presel do chuze, diva se na me. Trochu se mota.
"Ahoj, kdo jsi?"
"Jana. A ty?"
"Ja jsem Bob."
Chvile ticha. Pokracujeme v ceste. Bob nezvlada sledovat vyjetou ryhu.
"Co tu delas?"
"Prochazim se. Uvnitr bylo moc plno."
- Proc mu vlastne chci odpovidat? Stejne to pro neho nic neznamena, rano si
nebude pamatovat ani to, ze sel ven.
"A co ty tu delas?"
"Taky se prochazim."
Pred nami se blizi konec svetel. Bob se mi pripletl do cesty, mumlave se
omluvil a vratil se na svou puvodni drahu.
"Jak se dostanu zpatky do tabora?", zeptal se me.
"Tady touhle brankou.", ukazuju mu smer.
"Diky."
Bob odbocuje zpet do kruhu svetel.
"Neni zac."
Pokracuju dal.
...
Atmosfera lesa uz na me nepusobi tak silne. Prilis mnoho myslenek se mi honi
hlavou. Ticho z okoli navstivilo jen periferie me mysli. Asi jsem moc pila.
...
Chladny vzduch uklidnil rozbourenou krev, oci si privykly seru lesa. Zvedl se
jemny vitr, zamrazil na tvarich, odval neklid. Koruny stromu se pohnuly, na
zem spadl lehky poprasek. Nastavuju oblicej drobnym vlockam.
...
Vracim se. Chata sviti, zevnitr se ozyva zpev. Sleduju to zvenci, nechci se
vratit. Jeste se kousek projdu. Les otevira svou tichou, studenou naruc.
...
- Co tu delam a proc to tu delam? A s kym?
Tancim.
Ten kluk je uz hodne pod vlivem alkoholu. Diva se mi do oci, rukama jezdi po
mych zadech.
Cela chata zpiva: "Delam pohyby ..."
"Lasko, miluju te.", septa mi do ucha muj tanecnik. Je citit rumem,
redkvickami a potem.
Jeho ruce cestuji po mem tele.
- Ale ja si tu nechci nic s nikym zacinat. Tak proc se poddavam jeho vedeni?
...
Vymamila jsem se z objeti roztouzeneho spolecnika, jdu k baru dat si neco na
piti.
"Prominte, slecno. Prosim.", uvolnuje mi misto jeden z lidi. Na hlave ma
slameny klobouk.
"Diky, kovboji."
"Neni zac. Date si neco, slecno?"
Objednavam si. Kovboj, ackoli uz ma dost v hlave, je schopny konverzovat
nenasilnym zpusobem.
Nelibi se mi. Ale da se s nim mluvit.
Barmanka v nadeji, ze si toho nevsimnu, mi dala cisty dzus misto vodky s
dzusem. Vubec mi to nevadi, spis jsem rada. Kovboj se omluvi a odnasi si svuj
gulas ke stolu.
Vracim se do pevecke skupiny.
...
Zase pro me prisel. Zase tady tancim. Proc jsem mu nerekla ne? Proc jsem ho
neignorovala? Proc jsem ho neposlala jinam? Nevim. Tanec je rychly, nedavam
mu mnoho sanci, aby se me dotkl. Nabiram na rychlosti, necham se ovladat
vytleskavanym rytmem.
Slavici z Madridu.
Proc se smeju? Proc predstiram, ze me tu bavi tancit?
- Bohove, a uz tahle noc skonci!
...
Muj tanecnik si odesel pripit s kamarady. Nezajima me. Jdu si sednout. Je tam
jedno volne misto. Vedle sedi kovboj.
"Zdravim, kovboji. Muzu si prisednout?"
"Jiste, slecno."
Zpivame.
...
"Povis mi, jak se jmenujes, slecno?"
"Jana."
"Moc pekne jmeno."
"Diky. A jak ty, kovboji?"
"Jan. Janek. Jenik. Jenda. Honza. Jak chces."
"Hans.", smeju se.
"Treba i Hans. Vis, to musi byt osud ty Jana a ja Jan ? To musi byt osud.
Jo, asi to bude osud ..."
- Treba ano, je to osud, ze to je zde jeden z mala jeste pouzitelnych lidi,
tim padem nemam chut ho pri prvni vete nakopat do zadku. Tahle noc musi
skoncit, nebo se neco stane.
...
Honza me vyzval tanci. Proc je zrovna tak pomala pisnicka? Proc se k nemu
musim tak tisknout?
Hladi me po zadech. Neni mi to neprijemne. Je mi to lhostejne. At uz jsem
pryc!
...
Nebudu uz pokracovat v popisu te noci. Nestalo se uz nic podstatneho. Nic, co
by stalo zato napsat. Nic, co by me ovlivnilo.
Mozna se vam zda, ze muj popis skoncil ponekud nahle, nasilne. Ze jsem vam
neco zamlcela. Pal to das
Melian
...no more nights of blood and fire...
|
