Byl temer sychravy, temer zimni, temer den. Par lidi se potrebovalo
presunout, kdyz uz ne v case, tak aspon v prostoru a k tomu ucelu se
rozhodli pouzit metro. A to konkretne metro na trase C v Holesovicich.
Jednim z tech par lidi jsem byl i ja a Jixipen se kterou jsme se
vyprovazeli, kazdy za svim tajemnym cilem.
Nastoupili jsme do metra. Z reproduktoru zaznela monotone znama
hlaska o ukonceni nastupu a zavirani dveri nasledovana hlaskou s
informaci o pristi stanici. Ale ke vsemu ocekavani se pote nestalo nic.
Nastala dlouha pulminuta ticha a rozpaku, metro dal stalo a cas se
nenavratne ubiral do propadliste minulosti. Mucivou pulminutu nakonec
prerusilo chrasteni reproduktoru a znudeny hlas, pripominajici pomalu
tekouci asfalt oznamil: 'Ehm prosim vas, mohli byste mi tam kopnout do
tech dveri.' Chvilku se nedelo nic, a jen zmatene pohledy cestujicich
prozrazovaly beznadej a zoufalstvi. Pak se to vsak stalo, z nektereho
vzdalenejisiho vagonu se ozvala duta plechova rana, to jak anonymni hrdina
vykonal svuj cin na zlych a zradnych dverich. (pozn. autora : K tomuto cinu
nejspise pouzil kopanec pevnou botou.) Pote se opet ozval asfaltovy zvuk a
zabrucel proste, ale jasne : 'Dik.' , a metro se rozjelo dal vstric tomu
neznamemu a tajemnemu v jeho dlouhych tunelech.
Ten co leze dvakrat do stejne reky:
jeho Vysost Aina Melkor toho jmena receny paranoidni.
|
