Vanoce
~~~~~~
Jake kouzelne slovo a jaka v nem krasa!
Ano, na Vanoce si snad jeste pamatuji, tedy alespon na ty, ktere se
Vanocemi opravdu daji nazvat.
Uz je to dlouho. 8. listopadu napadl beloucky snih, za ktery by se ani
svaty Martin jiste nemusel stydet. Uz pri prvnim naznaku zimnich radovanek si
deti vyprosily sanky, boby a mozna nekdo odvaznejsi i lyze a utikaly na svah
za rekou. Ja jsem taky utikal, se svymi prateli stasten ze zmrzle vody vsude
kolem.
S tetou Evickou jsme chodili po ulicich obdivovat vyzdobene vylohy
obchodu a nadsene vykrikovali, co se nm libi a proc.
Vzpominam si na ten nadherny usmev tety, kdyz jsem spatril za vykladnim
sklem stejne stareho kluka jako ja, ale s rodici. Chlapec zrejme taky hledal
hracky, ktere by se pozdeji objevily v jeho dopise Jeziskovi, protoze
ukazoval na ruzne postavicky, stavebnice a pokukoval po mamince.
Tou dobou mi pripadala Praha asi nejhezci. A nejmilejsi, protoze v
predstavach Vanoc nikdo kolem nenadaval, na kazde tvari zaril usmev ze znovu
padajiciho snehu a dokonce i znami zebraci snad sli nekam jinam pro klid
ostatnich lidi.
Cim vice se blizily svatky, zacalo u nas vonet cukrovi, objevily se
krasne barevne ozdoby na zdech a tamnich nastenkach a stred dlouheho stolu v
jidelne se chlubil adventnim vencem. Uz na nem zbyla jen jedina svicka - tak
bylo blizko krasnym snum.
Nase velka klubovna byla nyni nejvice navstevovana, protoze tam vyrostl
samotny vanocni stromek, ozdobeny do modrobile barvy a oveseny mnoha svickami.
Potom uz nadesel cas stedrovecerni vecere, modlitby, zpivani koled.
Konecne skleneny zvonek vsem oznamil, ze v klubovne uz nikdo neni a vse ceka
jen na nas.
Sel jsem prvni. Nevim proc, ale do zvedavosti se vloudilo i par kapek
strachu. Chytl jsem za kliku a jeste nez jsem otevrel dvere, si prohledl cely
zastup chtivych oci. Nidko se ani nepohnul.
Jak se dvere oteviraly, ukazoval se jiz znsmy stromecek, ale preci jen
se tady neco zmenilo. Ve velkem kruhu kolem nej bylo peclive zabaleno a
poskladano plno darku s jmenovkami. Umel jsem cist, ale presto jsem rozdavani
darku nechal tete Evicce. Ke kazdemu pripojila vlastni pranicko a svuj
nadherny usmev...
A tak jsem timto zpusobem dostal nadilku i ja. Pokud vim, byl to hnedy
dlouhosrsty plysovy pes, ktereho jsem pri prochazkach mestem obdivoval
nejvice. Mel jsem opravdu radost.
I presto, ze jsem vlastni rodice neznal, byly tyto Vanoce jakoby v
jejich naruci. Prosvetlene mesto, vesela nalada, vyzdobene vylohy, zimni
pribehy, pratele, Evicka.
Ach, uz je to vazne davno...
Cas plynul najednou strasne rychle, odeslo hodne mych pratel - pry nekam
domu, ale tomu nejak nerozumim, protoze doma bylo vzdycky tady - a i teta
Evicka musela nekam odejit. Rikala, ze se vrati, ale uz neprisla. Tedy
alespon ne do te doby, kdyz jsem ji jeste mohl videt.
No, a to uz mi bylo devatenact a musel jsem ze sveho domova odejit a
postarat se o sebe sam. Bez pratel, bez Evicky, v cizim prostredi, ktere
jsem znal jen matne. Nevim ani jak, ale zmizely usmevy ostatnich lidi, koledy
znely kamsi do ztracena a i ten krasny stromecek s tolika darky jsem uz
nevidel...
Pry se tomu rika zivot a dospivani, ale pokud tohle vsechno je v tom, ze
ztratite, na cem vam nejvice zalezi, nejak se nemuzu dovtipit, o cem to
vlastne je.
Kdyz mame v praci ty nevsedni svatky, tak se jeste nekdy zajdu podivat
kamsi domu.
Minule Vanoce jsem nakoupil drobne darky a chtel jsem je rozdat detem se
stejnou nadherou, jakou si pamatuji za casu, kdy pro me Vanoce opravdu neco
znamenaly.
Snad ale nemam tak hezky usmev jako teta Evicka a asi neznam takova
prijemna prani, nebo uz se deti do toho dospivani prilis zenou - nepovedlo se
mi to.
Byl jsem smutny, ze nedokazu napodobit milovaneho cloveka, ale mozna to
neni jen v te podobe. Treba uz detem chybi vic, nez radost z usmevu a
nedockave zpivani koled pred dvermi velke klubovny...
|
