Chodil uz dlouho.
Zahojene puchyre.
Kolena zasla prachem.
Popraskane rty.
Oci starce, ktery vi prilis mnoho na to, aby mohl pokojne zit.
A prilis malo na to, aby mohl pokojne zemrit.
Oci matly. Bylo mu dvacet, mozna trochu vic.
Bez vrasek, bez nemoci.
A oci starce.
Prisel na rozcesti.
Vzdycky mu bylo jedno, kam jde. Nemel cil.
Vzdycky si vybral tu lepsi cestu.
Ty oci ale rikaly, ze to dneska nebude jen o ceste.
Videl rozcesti a videl dve cesty.
Videl dve spatne cesty.
Jedna byla uhlazena a cista.
Byla tak kratka, ze videl na jeji konec.
Koncila srazem.
Druha byla trnita a spinava.
Jeji konec se nekde ztracel.
Jestli vubec nekde koncila.
Oci se zavrely a poutnik uvazoval o dvou spatnych cestach.
Jsem spatny poutnik, kdyz se neumim rozhodnout!
A tak prestal byt poutnikem.
Sedl si na rozcesti, nechal do sebe prazit slunce a cekal.
Sedi tam jeste dnes.
A jeho vek se blizi veku jeho oci.
Queen.
Takovyho troubu jako jsem ja stejne neceka nic dobryho.
A to je prave to krasny.
|
