Strucne pripomenu predchozi dej: V okamziku, kdy se schyluje k vazne
nasilnosti (jde o ustreleni malicku Divacky), nevydrzi Herec psychicke napeti
a zhrouti se. Po dlouhem cekani se Divacka vzpamatuje a snazi se Herci pomoci.
Na zemi stale lezi pistole a Divacce dojde, ze by takova pistole mohla
byt silnym argumentem pro cestu ven ze zamceneho pokoje.
Utneme na chvili divciny myslenkove pochody, nenechme Herce dopit sklenku
vody.
Otazka, kterou si musi Divacka rozmyslet, je o tom, nakolik je jeste v
nebezpeci. Co vsechno se jeste muze vyklubat z Herce? Treba vytahne klic z
kapsy a pujdou spokojene domu, treba je to blazen uz naporad a klic
dobrovolne nevyda. Pistole skutecne muze byt cesta ke svobode. Divka nechce
strilet, ani to neumi, ale mohla by to byt dobra donucovaci pomucka. Jenomze
- co kdyz po ni Herec skoci a pistoli ji vyrve? Pak by ji mohl opravdu
zastrelit. Nakolik mu muze verit?
Otazka c. 3: Ma sebrat pistoli a vymahat na Herci klic od satny? ANO nebo
NE?
Jediny hlas pro ANO a deset hlasu pro NE, to je vysledek vaseho hlasovani,
ktery smeruje k velice klidnemu zaveru celeho pribehu. Po predchozich akcnich
dilech si jej jiste zaslouzite.
Dekuji za pozornost.
-----
Pistole, kterou chtel strilet. Nebyl stary ani nebyl nemocny. Byl
to blazen, zamkl ji tu a malem ji ustrelil prst, kdyz si nevzpomnela na
Nezvalovu Manon.
Manon! Nezval! No jiste, Manon je ruze, Manon je vcela, a ona si
nemohla vzpomenout. Nepoznat Wolkera, nevystrelil bych.
Pistole.
Ta pistole je cesta ke svobode.
Ne, nemuze. Je to prece Pan Herec, jeji idol. Nechtel ji ublizit, nechtel,
jenom je prepracovany, unaveny...
Herec dopil.
Otocil se po Divacce, zachytil jeji pohled a pochopil.
"Ne, nebojte se. Ja uz nebudu strilet. Uz nikdy."
Sedla si proti nemu. Herci se uz vratila barva do obliceje, a tak byla ona
zase bledsi nez on.
Chvili tak mlceli, oba si asi promitali tech par poslednich hodin, ale nikdo
nechtel zacit mluvit.
Pak Herec hlasite polknul, ale Divacka ho predebehla.
"Proc jste to vlastne udelal?"
"Co -"
"Co? Co! To vsechno!"
Byla v tom bolest a vycitka, bylo v tom vzruseni a obzaloba. Ale nebyl v tom
rozsudek.
Herec si na chvili schoval tvar do dlane. Pak zavrtel hlavou.
"Ja vlastne nevim," zacal.
Divacka vyckavala o on to vedel. Zacal mluvit. Byla to dlouha, neprerusovana
rec. Monolog, ktery si vykladal spis sam pro sebe nez pro ni.
Podarilo se mu v nem shrnout vse podstatne, dostal se i k tomu dopisu, co
stale jeste lezel na stolku. Dovolil ji, aby si jej precetla.
Pocitil v ocich tlak a paleni, mrkanim rozhanel slzy v zarodku.
Vstal z kresla, postavil se k oknu a koukal do cerne ulice.
"To je hrozne," odlozila dopis. "Jak se citite?" pokracovala hlasem, jako by
ten dopis byl psan ji.
"Zde uvnitr bude krajina jak raj.
Necht priboj buraci az na sam kraj:
jak chtel by, mlsny, nasilne se prelit,
sbratrene prijdou obce otvor scelit."
"Co to bylo?"
"Faust. Posledni monolog stoleteho Fausta, nez klesne do hrobu."
Otocil se, sahl do kapsy, na stul polozil klic a zase se vratil k oknu.
Zase zady k ni, jako by ji uz nechtel videt.
"To jsem ja, Faust, kteremu ukapavaji posledni jeho vteriny do
pekelne lavy. Tak uz jdete. Jdete. Prosim."
Zas prestal vnimat a vytrestene oci dal hledely z okna.
"Ba, timto smyslem proniknut chci byti,
posledni zaver moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a ziti,
kdyz rves se o ne den co den."
Byla z toho strasne zmatena, ale pochopila, ze to vsechno dobre dopadlo. Vzala
klic, pevne jej stiskla, snad se chtela presvedcit, ze se ji nezda. Vstala.
Tohle az bude doma vypravet...
"Jeste neco," vratil se Herec na zem, ale neotocil se. Divacka se zastavila u
dveri. "Nemluvte o tom s nikym. Nikdy."
Mlcky kyvla hlavou, neuvedomila si, ze ji nevidi. Stejne by ji to nikdo
neveril...
Odemkla.
"Na shledanou," rekla tise a znelo ji to velmi divne. Najednou byla venku.
Zavrela dvere.
Skutecny konec. Je venku na chodbe, za par desitek minut bude doma.
Zamyslela se, stala tam, s rukou na klice. Nebyla si jista, zda si Herec
vubec vsiml, ze odesla.
Pres dvere dal slysela, jak recituje. Pocitila touhu se vratit, zpet do te
mistnosti, nevedela proc, ale jasne vedela, ze musi zase dovnitr. Nemohla
se ale pohnout.
"Te strme slasti predtuchu ted mam."
Jako kdyby ho videla, jako kdyby tam byla, on tam stoji, uz ne u okna, ale
uprostred mistnosti, stoji rozkrocen a hrima...
"A nejvyssi svou chvili prozivam!"
Snad ji to doslo tesne pred tim, snad tesne pote, mozna v ten samy okamzik,
kdo vi. Podlomily se ji kolena, upadla na zem, zvirecky zarvala. Neprirozene
hluboky hlas nakonec presel ve skuceni.
Lidska troska, skrcena, schoulena a jinak nic - jen se ji stale a stale
znovu vraci do usi a do hlavy a do celeho tela ten ohlusujici vystrel.
A ctenar, ktery pozorne a s napetim sledoval a ovlivnoval osudy tech dvou
smutnych postav, muze nad mrtvym Hercem jen pronest s Mefistem: Pada! Dokonano
jest.
Protoze ctenar byl Mefistem, protoze ctenar byl strujcem, protoze jen ctenar
chtel a jen ctenar zabijel.
Konec.
Queen.
Takovyho troubu jako jsem ja stejne neceka nic dobryho.
A to je prave to krasny.
|
