Rychlik v 0:17
""""""""""""""
Byla pulnoc. Nejaky cvrcek zavrzal ze sna a on se musel usmat. Sehnul se a
podival pod lavicku, v seru ale zahledl jen trs travy a nekolik nedopalku.
Cvrcek vrzl jeste jednou, potom ztichl a cele nadrazi se znovu ponorilo do
tmaveho, tepleho letniho ticha. Narovnal se, a aby znovu nevzbudil skripala
pod lavickou, poposel jeste par kroku a sedl si na druhou. Sedl si tam i
presto, ze ji nemel rad, jediny semafor na nadrazi tam svitil primo do oci,
privrel je a sklonil hlavu, ale jeste stale se usmival.
Jezdil za ni kazdy mesic. Poznali se uplne nahodou, dva cizi lide daleko
od sebe, dva osameli lide, se svymi sedymi zivoty, se svymi pravidelnymi
kolobehy dnu a tydnu, laska se jim do nich vetrela jako cosi skoro
nepatricneho, necekaneho, neplanovaneho...
Nejprve si psali. Dlouhe dopisy o svych nepatrnych radostech a nepatrnych
strastech, nekdy i o sobe.
Vedela o nem, ze je malir, ze zije v podkrovnim byte, ve kterem se stara o
sve kvetiny, cely jeho byt byl poset kvetinaci a kazdou cast roku v nekterem
z nich neco vykvetalo, rostlo a uvadalo. Vedela, ze obcas nektery svuj obraz
proda a vedela, ze vzdy jen za tolik, aby si koupil dalsi platno, dalsi barvy
a maloval dalsi obrazy, z kterych mozna zase nekdy nejaky proda...
Vedel o ni, ze je zdravotni sestra, ze zije sama se svymi vzpominkami, bez
deti, bez manzela, vedel, ze se strani muzu, vedel z dopisu malicko o jejim
otci a malicko si domyslel... trvalo dlouho, nez se rozhodli sejit, nez mu
dala svoleni, aby prijel, ale kdyz to udelala, bylo jim uz obema jasne, ze
jim vlastne vubec nezalezi na tom, koho na konci te cesty uvidi, vedeli, ze
vlastne nechteji poznat tvar toho druheho, ale jen stisknout si ruku,
obejmout se, oprit se o sebe.
Pritiskl zada na operadlo a chvili se snazil pres svetlo semaforu divat
pod privrenymi vicky. Potom otevrel kufrik a vytahl z neho male, cervene
jablko. Kupoval ho vzdy v patek ve stancich pred svym domem, stejne jako tu
trochu jidla na nocni cestu, kterou mel v kufriku vedle stoceneho prazdneho
platna, nekolika stetcu, tub s barvami, obalenych novinami, skladaciho
ramecku na platno, a tam, kde zbylo misto, i nekolika kusu slozeneho
obleceni.
Kousl do jablka, nebylo prilis dobre, pamatoval si, ze kdyz jel minule,
bylo prijemne natrpkle, zelene, nestihl jich uz ale koupit vic. Pomalu
ukusoval, v dalce tesne pod obzorem se mihalo nekolik sviticich bodu stale po
stejne trase, vedel, ze tam je silnice, nemel ale silnice rad. Radeji
cestoval vlakem, pomalu, klidne, ospale.
Kdyz se poprve uvideli, chvili jenom stali, chvili si nebyli jisti, jestli
je to skutecnost, nebo jestli to neni nekdo jiny, nekdo cizi... potom
ustoupila ze dveri a on vesel. Mel by ji dat kvetinu, misto toho ji ale
vtiskl do ruky rulicku platna, rozbalila ji a byla na nem ruze v male
sklenene vaze, po okvetnich listcich ji stekalo par kapek, ktere vypadaly tak
skutecne, ze se neudrzela a prejela po platne prstem.
Jeho ostatni obrazy byly jine. Ruzi maloval pro ni, obrazy pro sebe
maloval jinak, rozevlateji, fantasticteji, snoveji. Nekolik jich ji pozdeji
dal, nerozumela jim, ale libili se ji, fantaskni krajiny, snova mesta,
nelidske lidske tvare...
Jezdil za ni potom pravidelne, rychlikem v 0:17, po pulnoci nastoupil do
vlaku, nekdy ve skomirajicim svetle zarovky v kupe maloval, jindy se jenom
dival na ubihajici svetla za oknem, nekdy spal, aby se rano probudil na
miste.
Jezdil za ni potom pravidelne, kazdy mesic spolu utekli ze sve vsednosti,
z reality, ze zivota - a ze samoty.
Vstal a hodil ohryzek z naspu, dival se, jak se kutali dolu a mizi v
trave. Z krovi vyletl ptak, ve tme nebylo poznat, co je zac, ale nevydal
zadny zvuk, jenom na chvili zakryl zarici napis na budove nadrazi a zmizel na
obloze. Znovu se musel usmat, sedl si a semafor ho znovu prudce uhodil do
oci. Rychle si dal ruku pred oblicej, zvedl kufrik a presel k prvni lavicce,
sedal si potichu a opatrne, aby nevyrusil cvrcka, kvuli kteremu si predtim
sel sednout jinam. Podival se na hodiny, stary, nepravidelne fosforeskujici
ciselnik vytvoril ve tme pitoreskni obrazec, chvili mu trvalo, nez si
uvedomil, kolik vlastne ukazuji. Bylo deset minut po pulnoci, za sedm minut
mel jet jeho rychlik, obcas mel pocit sobecke radosti, kdyz si uvedomil, ze
vlak tam vetsinou stavi jen pro neho, nevzpominal si, kdy naposledy v tuhle
hodinu nekdo nastupoval, nebo vystupoval.
Nejdriv byli jen u ni, povidali si, ukazoval ji obrazky, ona jemu stare
fotografie, pozdeji spolu zacali chodit ven, nekdy do kina, nekdy ji vzal na
vystavu obrazu. Casteji ale chodili jen tak pryc, za mesto, mlcky sedeli,
opreni jeden o druheho a smali se mrakum, slunci, duze...
Nekdy se divala, jak maluje, nahlizela mu pres rameno a sledovala, jak se
pribyvajici barevne tahy jako mozaika skladaji a zapadaji do celeho obrazu.
Ucil ji i malovat, nejprve ji stal za zady a vedl ruku, potom jen cas od casu
poradil, opravil, pomohl - pozdeji uz ani to ne, malovala sama svoje obrazky
krajin, lesu, rek.
A vecer, doma, se milovali, tise, nezne, dva lide, kteri poznali vasen i
bolest, usinali v objeti, a poulicni lampa za oknem prikryvala jejich tela
pravidelnou mrizi zaclon.
V dalce zazarila bila tecka, zmatene zvedl kufrik, vstal a poskocil k
peronu, pak se znovu podival na hodinky a nervozne se zasmal do vetru. Po
chvilce se ozvalo houkani a sosy kabatu mu nadzdvihl vitr od kol nakladniho
vlaku, ktery produnel jako prizrak a par jeho cervenych svetel zase zavratnou
rychlosti zmizel ve tme.
Znovu se posadil, to jeste nebyl jeho vlak, na ktery cekal. Rozzaril se mu
oblicej a nahle otevrel kufrik a rychle zacal vytahovat barvy, obraz, ktery
mu vytanul na mysli, byl tak palcivy, ze si obema rukama stiskl spanky, a pak
horecne pokracoval v rozkladani stetcu a barev, odstinu cervene, zelene,
okrove na opryskany lak lavicky. Obcas se zarazil a zavrel na chvili oci,
aby obraz za jejich vicky nezmizel a nerozplynul se v mysli.
Pak onemocnela. Nejprve byla doma a stale se usmivala, pak jednou prijel a
cekal ho jen listek na dverich - v nemocnici se ale stale jeste usmivala,
snad jen vrasek kolem oci bylo vic. Usmevy ale vadly, jen ta ruze na obraze
zustavala stale cerstva, jako tehdy, kdyz se videli poprve. Jeji tvar
bledla a cim dal vice se podobala polstari, na kterem lezela. Dlouhe mesice
prichazel k jejimu luzku a vypravel ji o svete tam venku, o mracich, slunci,
duze... pak uz ani nemalovala. Kdyz ji poprve stetec vypadl z ruky, roztrasla
se, rozplakala, a uz se ho znovu nepokusila zvednout. Pomahal ji chodit po
nemocnicni zahrade, potom uz jen po pokoji a nakonec ji jen mlcky tiskl ruku.
Pak ji jednou stiskl a neodpovedela. Dlouho se dival do zakalenych oci,
potom ji polibil, zvonkem privolal sestru a odesel. Sel pryc, za mesto, mlcky
tam sedel, opreny o kamen a pod mraky, sluncem a duhou dlouho plakal.
Na rakev ji polozil obrazek ruze v male sklenene vaze.
Nahle se postavil a prudce pritiskl celo ke studene zdi nadrazi -
vzpamatoval se rychle. Ted nemuze malovat, pojede jeho vlak. Rychle posbiral
rozhazene tuby s barvami a peclive je poskladal zpet do kufriku. Zustal pak
stat, dokud se na obzoru neobjevil bily pohyblivy bod. Nekde za nim zazpival
ptak, zacal se usmivat, vedel, ze je to jeho rychlik v 0:17. Tesil se na
cestu noci, mozna bude malovat, mozna se bude jen divat na ubihajici svetla
za oknem, a mozna bude spat, aby se rano probudil na miste. Urcite tam na
neho zase bude cekat, nedockave ho vyhlizet mezi ostatnimi, rozesmata, s jeho
obrazkem v podpazi. Zase pocitil tu sobeckou radost, prijel vlak jen pro
neho, byl na celem nadrazi sam. Dal si ruku pred oblicej a dival se, jak se
bila tecka zvetsuje. Presel na peron a se smichem ji zamaval, ackoliv vedel,
ze z vlaku jeste neni videt ani nadrazi.
Vysel svemu vlaku po peronu naproti. Nechal nadrazi za sebou a mel chut si
zpivat. Nevadi, ze mu jede vlak, ten obrazek nakresli pozdeji. Ano, pozdeji,
a zase se mu bude divat pres rameno, jako to vzdycky delavala. Bude se na nej
divat a on bude malovat. Kousek za nadrazim sestoupil z peronu na koleje.
Potichu zavyskl a dival se, jak reflektor lokomotivy po desitkach ukusuje
prazce, koleje kolem neho zacaly tichounce ocelove zvonit.
Kdyz svetelny kuzel reflektoru objal i jeho, v duchu prave maloval jeji
usmev a bilou krivku ramene.
13.7.1998
____________________________________________________________________pharook_
"Mesic je dulezitejsi nez Slunce", reklo dite. "Protoze sviti, kdyz je tma."
|
