POUTNIK
-------
Uz ani nevedel, jak dlouho takto putoval. Stale sam se protloukal
nevlidnou pustinou skal a pousti. Zabloudil. Ziveho cloveka si skoro
nepamatoval. Tusil, ze by mel jit k severu, k mori, ale stale se tocil
dokola. Pisek, vsude jen pisek, v ocich, vlasech i v tom zbytku vody,
kterou jeste mel. Trosku si svlazil vyprahle rty a zadival se tam, kde
tusil vzdalene more. Pojednou se zarazil a vytrestenym zrakem hledel
uprene k jakemusi bodu v dalce.
"Hloupost," rikal si, "Kde by se tady vzal zamek. Zrejme uz jsem z
toho horka tak unaveny, ze zacinam mit vidiny."
Lec nedalo mu to a zkusil jit smerem k nemu. S kazdym krokem se
ona predstava zvetsovala a stavala se realnejsi a realnejsi. Po par
hodinach cesty jiz nemel pochyb, ze v one pustine se opravdu nachazi
obrovsky zamek, svoji krasou predcici snad vsechny zamky, ktere kdy videl.
"Nekdo se sem blizi!" "Dalsi znaveny poutnik!" "Pripravte vse pro
znaveneho poutnika!" rozlehalo se jeho dlouhymi chodbami. Ne, ze by tu
jinak nebyl ruch, lec vzdy pred prichodem noveho clovicka vse jakoby
jeste vic ozilo - nikdo netusil, kdo to bude a kazdy se na nej tesil.
Vsichni se snazili, aby se zde nove prichozimu libilo, aby odchazel
obohacen a rad se vracel zase zpet.
Kdyz se priblizil natolik, ze mohl rozeznat vetsi detaily, videl,
ze jej vita otevrena brana a spousta usmivajicich se lidi. V jejich rukou
videl ciste saty, sklenici s vodou i neco k jidlu. Citil, ze jej vidi
radi, ze jej vitaji s otevrenou naruci. Vstoupil dovnitr, umyl se,
prevlekl a sesel do velikeho salu, kde jej jiz ocekavali ostatni. Tam na
stribrnem trunu videl divku oblecenou celou v bilem. "Zrejme pani tohoto
zamku," pomyslel si. Ona povstala, prisla k nemu a uvitala jej podanim
ruky ve svem malem kralovstvi. "Bud vitan, poutnice. Udelej si zde pohodli
a setrvej, jak dlouho si prejes. A kdyz odejdes, vez, ze zde jsi vzdy
vitan." Divka se usmivala, vsak poutnikovi neunikl naznak zalu skryvajici
se pod vecne se usmivajici tvari.
Zacalo se nosit na stul - jidlo, ac chude, prec vynikajici. Piti,
rozlicne pamlsky, vsichni se veselili a tvarili se stastne. Nemysleli na
minulost, budoucnost, zili jen a pouze pritomnym okamzikem.
Poutnik nevedel, kam by sel a tak zustaval v tomto zamku a snazil
se seznamit s jeho obyvateli, lec zjistil, jak obtizne je poznat lepe
cloveka, kdyz je vzdy kolem deset dalsich. A tak se soustredil jen na
pozorovani. Sledoval onu bilou pani, sledoval jeji nejblizsi, sledoval i
dalsi, kteri prisli pres poust. Poznal, ze nekteri se sem vraceji casto,
jini jen kdyz se potrebuji rozveselit. Vsak stale vic byl nespokojen, neco
se mu nelibilo, lec nedokazal urcit, co.
Jednoho dne se mu postestilo, ze byl pobliz bile pani a zrovna
byli vsichni zaujati necim na druhem konci salu. I promluvil k ni:
Ach, moje pani, pani bila,
vim, ze stastna byste byla,
vsak citim, ze vas neco trapi,
smutek ze vas lehce lapi.
Odpovedi se mu dostalo zahy a zcela necekane.
V bilem zamku, byla pani,
usina az za svitani,
ac mezi lidmi, prec je sama,
samota ji byla dana.
To poutnikem otraslo, nez se vsak vzmohl na odpoved, ostatni uz
zase pobihali kolem, stebetali, bavili se.
Slova divky vsak lezela v mysli, vsimal si ji vic a vice a jedine,
co videl, bylo, ze se stale usmiva, tvari se vesele, vidi-li nekoho
smutneho, snazi se ho rozveselit, poradit mu, pomoci. Proto se tam take
vsichni vraceli tak radi.
Trvalo snad tyden, mozna dva, nez se mu podarilo byti opet s
divkou sam, bez ostatnich.
Pani moje, princezno ma,
tato vec prec neni mozna,
jak muzete smutna byti,
smich pri tom pro lidi miti.
Sobecke by preci bylo,
brati lidem dobre bydlo,
rikati, ze cos me trapi,
oko me ze slza skrapi.
Zde ma kazdy stastnym byti,
v zamku mem se veseliti,
mista pro slzy tu neni,
to je cilem vseho deni.
Ted si trosku protirecis,
priznala's, ze obcas brecis,
nechces radsi stastnou byti,
nez se lidmi obklopiti?
Dlouho si tam povidali. Poutnik stale vic a vice poznaval, ze
zamek je vlastne trosku zacarovan. Zacarovan lidskym smutkem a trapenim,
ktere zde lide odhodili, lec v jeho zdech stale zustavalo. Proto se nikdo
nesmel zastavit, protoze by jej zase ovladl. Proto taky kazdy nekdy
odchazel ven. Lec ona divka v bilem svuj zamek nemohla opustit, dokud v
nem nekdo setrvaval, nemohla zde nechat ty lidi, kteri si sem prisli pro
trochu porozumeni, radosti, lasky, a kteri byli stastni, protoze ji zde
vzdy dostali.
Dlouhe dny a noci premyslel poutnik, jak by mohl one divce pomoci.
Jak pomoci divce setrvavajici v pustych zdech zamku? Nakonec jej napadlo
spasne reseni. Poutnika zde zatim vetsina lidi znala jako cloveka
prinasejiciho radost a stesti a i on pochopil mnohe, jak to chodi. Proc by
tedy nemohl on na par dni onu divku zastoupit. K jeho radosti i ona
souhlasila a vyrazila jen tak se toulat po pousti i po krajine. Byla to
velmi mila zmena po vsem tom veseli, ktere jiz neprinaselo utechu, po
radosti vsude jen ne u ni. Kdyz se vratila zpet, pojednou zjistila, ze se
dokaze veselit mnohem vice, kdyz vi, ze muze svobodne odejit a zase
prijit, ze je pani sama nad sebou a je mnoho tech, kteri ji dokazi
zastoupit, kteri se dokaze ujmout jeji spolecnosti a cinit ji stastnou.
Jixipen
Stejne mysleni vytvari pratelstvi
Demokritos z Abder
|
