Oteviram dvere na balkon, jdu zalit muskaty. Zalevam a uvedomuji si, ze dnesni
den je nejak zvlastni. Voni. Voni destem. Pred chvili prestalo prset. Den je
barevny, ostry. Nad mou hlavou tezce visi ocelovy mrak, ale prede mnou sviti
Slunce. Sviti a svetlo a stin jsou od sebe ostre ohraniceny. Stribrne a
duhove demanty destovych kapek se blysti v tmave i jasne zelene zihane trave.
Tam, kde pada stin. V korunach stromu sviti zlate~.
Jasne modra obloha promlouva do duse klidem umirajiciho leta - a na strome
bzuci vcely. Tise, vemlouvave a preci jsou slyset; kdyz clovek nasloucha.
olozil jsem konev, dal ruce na zabradli a zadival se na hory vencene sedivym
oparem mrak, ozarene Sluncem.
Zaposlouchal jsem se do bzuceni vcel a jen tak stal, dychal vonavy vzduch a
plnil se tichou radosti zivota. Vcely predly a pracovaly, stromy zpivaly v
lehounkem vetriku a nekde vesele stekal pes. Bylo mi nadherne. Vic jak hodinu
jsem tak stal.
Pak jsem se vypravil do cajovny. Stoupal jsem do kopecka, pomalu, a dival se
kolem sebe, naplnen pocitem krasy. Frydecka Cajovna me uvitala tichou tmou, ze
ktere zaznivaly bubny. Usmal jsem se a objednal si hrejivy caj. Poustni duna
vdychla do mych prsou svezest a mir. Cchi men ccha mi dal silu noveho dne a
jas ocim. Odesel jsem z cajovny plny ticheho usmevu a sily jit pevnym krokem
vstric zavrati fantazie.
Sel jsem do kwoonu, ale Si-Fu tam jeste nebyl. Nechal jsem tedy pod strechou
mikinu a vydal se dal po cestach, kterymi jsem uz kdysi davno chodival. Nad
hlavou se mi objevil sedivy mrak. "Mohlo by sprchnout, jen tak decentne," pral
jsem si ve skrytu duse. Po chvili zacal lehounce padat dest. Byl chladivy a
prijemne studil na cele. Usmal jsem se a sel zpatky ke kwoonu.
Spoza roztrhaneho okraje mraku vykouklo Slunicko a zalilo me zlatem. "Sviti
Slunicko .) , to by se mohle nekde za rohem smat duha!", napadlo me. Otacim
se a nikde nic. Tak jdu dal stredem ulice, uhybam autu a dochazim ke
krizovatce.
Obratim se za roh a zustavam stat. Prede mnou se skvi DVE duhy. Nadherne
pastelove, s jasnymi barvami, trpytily se ve Slunci, ktere zazihalo kazdou
kapku deste zlatem. Do vlasu mi padal jemny stribrozlaty dest a jak jsem tak
stal pod jabloni, vitr mi zacal smetavat do vlasu i rezavozlate listi.
Dest chladil celo, Slunce hralo srdce a sevel deste v korunach stromu me
hladil po dusi.
Pak se duha pomalu rozplynula spolu s destem - a ja vesel do kwoonu, meho
domova, a pozdravil meho otce a ucitele.
------------------------------------------------------------------
Norman knyghte
Le Petite Rire
|
