Tramvaj c. 26
"""""""""""""
Uz nevim, odkud jsem to vlastne jel. Ti dva spolu pristoupili na
Strossmayerove namesti, ona v ruce tasku a na zadech batoh, on v obou rukou
obstojne velke kufry. Pomohl ji galantne nahoru a posadili se naproti sobe na
ta dve sedadla u prednich dveri.
Az tehdy jsem si jich vsiml. Bez ustani se na sebe usmivali. Snad uz kdyz
stali na zastavce, kdyz ji tahl nahoru tasky, kdyz si spolu sedali. Vypadali,
jako kdyby k sobe patrili od zacatku veku a jako by to tak snad do konce sveta
melo zustat. Usmivali se na sebe jako dva lide, kteri spolu proslapali peknych
par podrazek, kteri vedi, co od druheho mohou cekat a jak se na sebe
spolehnout, kdyz se ti kolem neusmivaji.
Oba dva ignorovali svet kolem. Usmivali se na sebe, jako kdyby se videli
poprve. Kdyz si chteli neco rict, chytili se za ruku, nahnuli se az tesne k
sobe, usta jednoho k uchu druheho a mluvili potichu, snad aby jim do toho ten
svet kolem nemohl nijak zasahnout, pak se zasmali, nebo si vymenili ulohy,
zase ona rekla neco jemu a pak se oba vratili do blazeneho usmivani se do oci
toho druheho. Po chvilce uz se drzeli za ruku porad, mozna se po dlouhe dobe
sesli, nebo se meli rozejit, nevim , mluvili spolu cim dal mene, v usmevech
meli cim dal vice melancholie, v gestech stale vice doteku a pohlazeni.
Pak, najednou, vypadalo to, ze si snad zase chteji neco rict, se polibili.
A nebyl to zadny letmy polibek, cela tramvaj urcite prudce vydechla a zadivala
se ke stropu, snad ze studu, snad z nahle chuti doprat tem dvema trochu
soukromi, snad aby na strope tramvaje hledali vzpominky na sve mladi a svou
zamilovanost... tiskl ji ruku jako nejvasnivejsi milenec, ona ho hladila po
zatylku a viskala mu vlasy...
Venku zacinalo prset a tramvaj zacala skripave brzdit na Hradcanske. Oba
dva se vzpamatovali, rozhledli a zacali sbirat zavazadla. Znovu ji pomohl do
batohu, vtiskl ji do ruky destnik a vynesl ji tasku az z tramvaje. Ve dverich
se jeste jednou polibili a stiskli si ruku, on se vratil na sedacku a mavali
si, dokud nezmizela z dohledu, mala postavicka s destnikem.
Byla velmi drobna, s rovnymi, kdysi cernymi vlasy a hnedyma ocima, s malym,
skoro divcim oblicejem a na krku ji svitila davno zahojena jizva. Kratkou
kstici mela prokvetlou sedinami a kolem oci stovky vrasek, jako pavucin na
listovi, stara zena, ktera uz davno mela leta lasek za sebou a presto tu svoji
snad stale prozivala.
On sedel u okna a dival se za ni, maval a obcas se otocil a smutne prehledl
zbytek tramvaje, co vy vlastne vite, co VY muzete vedet. Statny, brunatny
sedmdesatnik s plesi, v tvidovem obleku ze zacatku stoleti, se silnymi brylemi
v kostenych obrouckach a obocim, ktere mohlo hrde zapasit s Breznevem.
Mela na krku jizvu, snad po operaci hlasivek, snad po tracheotomii, snad po
rakovine... nikdo z nas kolem nemohl vedet a nevedel, cim ti dva prosli a co
je vlastne dalo dohromady - snad to nakonec byla krome dlouhych spolecnych let
i tahle bila jizva, ktera zpusobila, ze i ted, v podvecer zivota, se oba ti
stari lide stale milovali.
9. cervence 1998
____________________________________________________________________pharook_
"Mesic je dulezitejsi nez Slunce", reklo dite. "Protoze sviti, kdyz je tma."
|
