Je az s podivem, jak zvlastni a prece vrela slova je schopen napsat
clovek, ktery za cely svuj zivot nepoznal lasku. Nepoznal? Snad nepoznal
tu lasku mezi dvemi bytostmi, mezi muzem a zenou, a tak si vytvoril lasku
sam pro sebe - a pro jine. Lasku, ktera miluje vsechno kolem sebe, lasku
zaslepenou mladim, lasku, ktera nevidi a nechce videt, lasku, s jakou dite
miluje sve rodice, svou matku. Nechce otevirat oci, protoze vi, ze to
boli. Chce snit svuj sen a neprobudit se. Ale lide jej vyrusuji. Vidi
mlade a nezne pary, plne vlastniho stesti. Nechape a nedokaze to pochopit.
Sam se o sve male a vzacne okamziky stesti vzdycky s nekym delil, nikdy
nepocitil potrebu mit stesti jen jednou a jen pro nekoho - daval vsem a
brat nechtel. Brzy poznal, za at se snazi sebevic, lidem spis bere, nez
dava, ze lide nemohou snest tu nadhernou naivitu. Odesel od lidi a otocil
svou smutnou dusi od sveta zivych do sveta knih, vybledlych papiru a
davnych pribehu. Chtel zustat s lidmi, ale nechtel jim ublizovat svym
bytim, zustaval tedy s lidmi davno mrtvymi nebo nikdy neexistujicimi.
Vedel, ze by mohl byt s zivymi lidmi, ale to by se musel zmenit, a to
nechtel... Pracoval prece na sobe tak dlouho... Jiz od sveho detstvi
veril, ze dokaze byt takovy, jaky chce a dokazal to - za cenu okolniho
sveta. Ponoril se do zvlastnosti tistenych pismen a odesel ze sveta,
proto, aby v nem mohl zustat. Po mnoha letech, kdy nabyval moudrosti o
lidech z knih, ktere mnohdy rikaji stale totez, odesel i od knih a propadl
zadumcivosti. Poznal lidskou zlobu a nenavist a rekl si, ze pozna vic.
Jeho smich zaznival stale mene casto a usmev, ten na jeho rtech vypadal
jako umirani. Vyhybal se lidam a prchal tam, kde nebyla ziva lidska duse.
Nasel Les a jeho stromy, ktere se mu uz od detstvi libily, ho okouzlily a
uvitaly selestem tajemneho vetru. Od te doby chodil lesem porad, a kdyz
nemohl telem, bloudil lesem aspon v myslenkach. Vzpominal na vetve
prikryte zavojem snehu, na trpytici se krystalky zamrzle vody, ktere
odrazely hvezdy v hlubokych zimnich nocich a kdyz zaslechl sumeni stromu,
temer se udavil touhou byt rychle pryc, pryc, daleko a hluboko ve stinu
horskeho boru. Prochazel se lesy sveho kraje a daval jim jmena, cizi,
zvlastni, selestiva a sumiva, potuckum se smal a bystrinam zurcel, kdyz
vsak dosel k ricce, zmlkl a naslouchal seveleni vod. Objevoval nove a nove
nadhery ve starych a znamych vecech; tehdy se citil stastny. Ale casem i v
lesich zacal propadat zarmutku. Pomyslel na to, ze vsude okolo je tolik
nadhery a nikdo ji nechce videt. Nikdo jiny, nez jen on se muze radovat. A
to se mu nelibilo. Nechtel si pro sebe ukradat radost, tak prostou,
jednoduchou a proto nadhernou. Chtel se o ni podelit - a nemel s kym.
Znovu posmutnel, ale do lesu chodit neprestal. Zacal snit s otevrenyma
ocima, chodit v jinych svetech a smat se vysnenemu stesti. Pak se dostal
ke knize, kterou mu pujcil jeden z jeho mnoha pratel. Pan Prstenu jej
ohromil a neskonale potesil. Elfove a jejich smutneni, kteremu tak dobre
rozumel. Zarmutek velikych muzu, ktery dokazal pochopit. Kratke okamziky
stesti, veseli a bezstarostnosti, ktere kdysi zazival. Cim dal tim vic
si zacal pripadat jako starec. Pak v knihach potkal Fangorna, strazce
stromu a zacal poznavat sam sebe. Presto si rozumel i s Panem Prstenu a
jeho zlobou, vzdyt i on sam byval kdysi zly, kdyz poznaval, co je to zlo.
Jeho sneni, ktere jej provazelo po lesich, nahle dostalo novou podobu,
zacal zit ve vzpominkach na Elfii, Eregion, davne casy a bitvy, na smutek
nad zemrelymi a obetmi pro novy a lepsi zivot. Pak, po nekolika letech,
objevil novy svet. Svet, kde jsou lide jini, snad lepsi. Poznal BBS.
Nejdrive se brouzdal po Americe a jeji lide ho znechutili svou nevedomosti
a hlouposti. Nedokazali pochopit ani kousek z jeho sloziteho mysleni, a proto
vzdal jakekoli pokusy lidem objasnovat sve stesti a zacal se bavit
jako oni, prazdne a zbytecne, hrat si se slovicky a bavit je. Zacal jim
davat smich a zjistil, ze to vubec neni tezke. Davat smich. Ale sobe dat
smich nedovedl a cim vic se usmivali prihlouplym narazkam a smali se
prazvlastnim zertikum, tim vic byl smutnejsi. Odesel z tohoto sveta a
dlouho se tam neobjevil. Pak, po letech, to zkusil zvnovu, jinde. Opatrne
vystrcil ruzky na Trpaslikovi. Zalibilo se mu to jmeno. FLOYD. A tam
poprve zacal nachazet to, co hledal. A i kdyz ted uz neni jen tam, porad
jeste neni u konce.
----------------------------------signaturefile------------------------------
:) <- That's me! :)
|
