i rovinach. Az jsme prisli k velike skale.
'Tam nahore, tam je me vysnene misto, pospes si, uz nas tam cekaji.'
Zacala jsem opatrne splhat po skale nahoru. Ale jako by se ve me
vsechno
odhodlani zlomilo. Uvedomila jsem si, ze se strasne bojim vysek, ze se mi
vlastne nahoru vubec nechce. Ale uz se mi nechtelo zpet. Po tech nekolika
dnech stravenych s Nim jsem vedela, ze uz nechci zpet do toho stereotypniho
sveta. A bala jsem se nahoru.
Zcela jsem se zasekla uprostred skal a nemohla ani nahoru, ani dolu.
Zustal jen strach, strach z neznama, vlastne ani nevim z ceho...
Jixipen
Problem se skalou byl, ze vrcholek se ztracel v mlze. Ale co, polezem
nahoru, stejne nemame co ztratit...
A tak lezem. A lezem. A hele, mlha ma strasne hloupou vlastnost. Je
jenom nahore. A propast pod nami roste a roste, cimdalvic jsme vys. A
neztraci se v mlze, tak jak bychom cekali... Ale co, lezem dal.
Jenze lezem a lezem, a vrcholek porad v te mlze. A nas to prestava bavit
a semtam i zatouzime po snadnem zivote tam dole... A
aaaa ... malem jsem sletel ;) Ale zpatky zatim teda ne. Ale co s tim
vrskem? Sakrys, porad v nedohlednu. Hm. Uz nas to uplne temer nebavi, navic
je to takove podivne, skutecne, zaciname se bat, do ceho jsme se to nechali
namocit. A strach postupne paralyzuje nase usili... A taky nas nuti
spekulovat, jestli bychom se nahoru nemohli dostat jinudy, tak treba nelezem
vys, jenom dokola a hledame a hledame, nebo jen tak sedime a koukame nahoru
nebo dolu, nebo proste rovne. A bojime se toho, ze jenom sedime a meli bychom
lezt vys, a taky toho, ze spadnem a toho, co je vlastne na te nemozne hore a
taky se bojime vratit dolu.
A zaroven se trochu taky chceme vratit dolu, ale taky lezt nahoru a taky
bychom chteli vedet, jestli nas manik neoblafnul a nahore treba taky neni
nic...
No a tak se oddavame spekulacim, zmitani strachem a touhami, v tichem
nicnedelani, na buhviktere casti hory. A mlha kolem nas rozdeluje. Jenom
malokdy nekoho potkame a jenom malokdy jsme ochotni se ho zeptat, jestli
nahodou neciti to co my. Jenom predstirame, ze lezeme, a ztratime se v mlze,
aniz bychom si cokoli rekli. A pak zase upadneme do naseho kataleptickeho
stavu.
A pointa? Nebudte na me tak narocni... ta nezalezi na me.
Picard
------------------------------------------------------------------------------
captain, Jean-Luc Picard77@hotmail.com
|
