Pochopitelne nevedel, ze je utery.
Jednak mu to nikdo nerekl, jednak mu to bylo celkem jedno. Kaslal na nazvy
dni.
Byl spinavy a mel hlad. Nekdy hned po ranu, kdyz vstal z kartonu pohozenych
u zadniho vchodu nejakeho kramku, snedl par chipsu. Porad lepsi nez nic.
Ted se mu podarilo, jako zazrakem, narazit na zbytek konzervy s pastikou.
Trvalo jen nekolik vterin, nez zhltnul tech par soust. Au, nedaval pozor a
trochu se riznul o rozeklane vicko.
Zdalo se, ze je mu to fuk, a smejdil dal v okoli, ale nic k jidlu uz
nenasel.
Vydal se opet na cestu. Dlouhou cestu, o ktere nikomu nerekl. Smeroval k
cili, ktery znal jen on. Nekdy mu z toho pomysleni svitily jindy vyhasle oci
a pridaval na tempu, ale vetsinou se krotil.
Mel alespon tuseni, ze nevypada valne, ba co vic, rozhodne tu vypada cize.
Kdyby utikal, jiste by mu to na nenapadnosti nepridalo. Nesmel ale ani moc
bloumat, to si dopraval prave jen casne rano. Snazil se vypadat co nejvice
sporadane. Nesmel dat na sobe znat, ze sem nepatri, nemohl si dovolit, aby
ho nekdo zastavil a na neco se vyptaval.
Zpozornel. Skupinka lidi pred nim zpomalovala a on se snazil prizpusobit,
aby si jej nevsimli. Zezadu ale na nej zacaly volat nejake deti. To se mu
nelibilo. Rozhledl se a situaci s prehledem vyresil - odbocil vpravo k
housti. Nevydrzel a zacal mocit.
Tehdy jsem ho uvidel.
V prvni chvili mi ho prislo lito. Trochu me zarazil. Nevedel jsem, co od
nej mam vlastne ocekavat. Sel jsem bliz, kdyz si me najednou vsiml, lekl se
a vyrazil pryc, od krovi pres chodnik a pres silnici smerem k sadum.
Ted uz je vecer. A at mam oci otevrene nebo zavrene, porad me pronasleduje
ten samy obrazek, porad slysim ten neuveritelny zvuk, ten sten, jak plac
maleho ditete smiseny s revem desitky vojaku, to telo uprostred tmave skvrny
rozlevajici se vic a vic po te proklate silnici, v hlave se mi misi skripeni
brzd s kourem z toho tela, vytrestene oci mladika za volantem s placem jeho
spolujezdkyne, jez se nejdriv sklani nad vychladajicim telem a pak pres
slzy marne busi pestickami do sveho nevnimajiciho pritele, ktery mezitim
take vylezl z auta, zase vidim tech par deti na chodniku, co vyjevene ziraji a
marne si snazi dat dohromady, co se to tu stalo.
"Ja nechtel, ja nechtel," tise opakuje mladik a ignoruje ty pesticky, ktere
na nej stale utoci. "Tys ho zabil, zabils ho, prejel jsi pejska," place ona,
nohy se ji podlamuji a uz jen jako vzlykajici troska pada do jeho naruce.
Queen.
Takovyho troubu jako jsem ja stejne neceka nic dobryho.
A to je prave to krasny.
|
