Jak sem jel Krale Sumavy...
"""""""""""""""""""""""""""
Jelikoz svalova horecka pozvolna ustupuje, krev z leveho ucha tece jen
pri prudsim pohybu, a sadrovy krunyr okolo patere jiz tolik netlaci,
rozhodl jsem se v nekolika odstavcich zaznamenat zatim nejintenzivnejsi
sportovni zazitek sveho zivota.
Cela akce zacala pomerne nevinne-barevnym letackem zobrazujicim
slachoviteho mladika s hranatymi rysy, v prilehavem barevnem
cyklistickem dresu, ledabyle opreneho o luxusni horske kolo. Hezoun byl
doprovazen lzivym textem slibujicim nevsedni sportovni zazitek v
technicky narocnem terenu.
Propagacni material dale popisoval nezazivne podrobnosti jako prevyseni
(nekolik km), profil trate (pro zdrave cyklisty?), dale jiz zajimavejsi
rockove skupiny, pivo a gulasek v cili. Nabizel dokonce i dve varianty
zavodu kratkou(78 km) a normalni (100km). Dnes uz nejsem schopen
pochopit, ze v jakemsi sportovnim oparu (mozna naladen pravidelnym
sledovanim Branek bodu vterin?) jsem vazne zvazoval stokilometrovou
variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpominek na nedavnych 45 km na
silnicnim kole po hladkem asfaltu, z mirneho kopce s vetrem v zadech?
Kdo vi. Ale co, preci se na poprve nebudu prepinat, rekl jsem si, a
nakonec zaskrtl KRATKOU variantu. Pri pozornem cteni dale pochopite, ze
prave v tu chvili jsem se pravdepodobne podruhe narodil.
* Faze nulta * Priprava *
Po dukladne analyze sveho cyklistickeho vybaveni jsem zhodnotil, ze
jsem nebarevne sladeny a veskrze malo sportovne vypadajici. Toto se
nejevilo jako vetsi problem, a o par dni (a tisicu kc) pozdeji jsem pri
pohledu do zrcadla v prvni vterine myslel, ze stojim v tesnem zakrytu za
Lence Armstrongem. Po teto operaci nastala dulezita faze holedbani,
behem ktere vsichni kamaradi, znami, pribuzni, jejich znami a pribuzni
byli dopodrobna seznameni s tim, jakyze jsem to chlapak, kdyz se
ucastnim velkolepeho zavodu v drsnem terenu. Pravda, pri letmem pohledu
na internet jsem zjistil, ze podobnych chlapaku je v republice jeste cca
3,5 tisice, to mne ale jeste vice utvrdilo v tom, ze zavod bude hrackou
i pro nesportovni verejnost, a ze tedy dopoledne si sjedu toho Krale, a
odpoledne si hodim lehky tenisek. Kolo jsem radne umyl a pro vetsi efekt
polepil barevnymi samolepkami typu I love triatlon a no pain, no gain.
Myslim take, ze ! jsem byl jedinym ucastnikem s vyzehlenymi puky na
cyklistickych sortkach.
Proste - v predvecer zavodu jsem byl ready.
* Faze prvni * Pred startem *
Prijezd na misto zavodu probehl bez problemu, slunce svitilo a
vylestene kolo na strese sluzebniho vozu vysilalo do okoli
mnohoslibujici pablesky. Uz parkovani se ale ukazalo byt mensi vyzvou (s
ohledem na dalsi prubeh dne vsak zanedbatelnou), jelikoz parkovaci
plocha namesti nejmenovaneho mestecka-soude dle bilych car na
dlazbe-byla dimenzovana presne na 8 vozu.
Okolo sedme rano se nas tam sjelo nekolik tisic. Pote, co jsem po
pulhodine jezdeni nasel parkovaci misto v rakosi asi 3 km od mesta snad
stoji za zminku to, ze jiz v te chvili jsem zacitil prvni lehke znamky
unavy.
Odmontovani kola ze zahradky, navleceni leskleho dresu, pricisnuti
vlasu navlhcenym hrebenem a lehka projizdka zpet na misto registrace
byla uz pouha rutina. Taktez namontovani plastoveho cisla na me kolo
(promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou zalezitosti. Pote
jsem se snazil protlacit se na namesti, kde se mezitim jiz formoval
hucici dav vetrem oslehanych horalu a muzatek vsech vekovych kategorii.
Jiz na prvni pohled bylo zrejme, ze na misto v prvni, ale ani padesate
startovni rade nedosahnu, a ze tedy boj o stupne vitezu me bude od
pocatku neferove zatizen. Kdyz jsem nasledne zaujal pomerne netaktickou
pozici hned vedle prodejny damskeho pradla v zadni casti namesti, jen se
zavisti jsem mohl sledovat stastnejsi ucastniky protrepavajice svalstvo
o cca pul kilometru prede mnou. Uklidnilo mne ale, ze kola mnohych
nebyla zdaleka tak umyta a barevna, jako to moje.
Zde mala prihoda: Pri zaujimani startovni pozice jsem nechtene zavadil
slapkou o lytko Diskobola stojiciho vedle mne. Prominte, spitl jsem.
Odpoved hrdelnim hlasem mne mela varovat. neres vole, co je pod pet
stehu se nepocita.
* Faze druha * Start *
Konecne zaznel vystrel. Ocekavate-li, dramaticky popis prvnich metru
zavodu, budete zklamani jako jsem byl ja. Jeste dalsich cca 5 minut jsem
totiz stal na miste , pote opatrne vedl kolo mezi masou tlacicich se a
ruzne nasedajicich zavodniku. Po nasednuti a ujeti asi 5ti metru jsem po
narazu do jakesi stareny (co ta tady mezi nami spickovymi atlety proboha
dela, napadlo mne) jsem poprve spadl.
* Faze treti * Zavod *
Ti z vas, co nekdy videli tisice cyklistu deroucich se kupredu, by asi
byli vykuleni mene nez ja. Pri jizde na kole jsem totiz zvykly videt
jednak na zem, jednak dale nez 5 cm pred sebe.Toto bohuzel mozne nebylo.
Jen podle narazu riditek do dlani navlecenych do kriklave cervenych
rukavic jsem pochopil, ze jsem pomerne brzy opustil(tehdy jsem jeste
netusil ze navzdy) asfaltovou cestu, a vydali se vstric korenum, sutrum
a roklim. Na asi patem kilometru jsem podle barevneho hada vinouciho se
do prudke strane prede mnou odhadl, ze se pohybuji nekde na 300-500
miste. Toto zjisteni bylo pro mne v tuto fazi zavodu prudkym zklamanim,
nebot behem sveho holedbani znamym jsem tvrdil, ze preci jdu na prvni
stovku! Navic na mne kazdou chvili nekdo ze zadu stekl pravo! a pak zase
levo! a ja se postupne propadal hloubeji do startovniho pole. Zacinal
jsem se take lehce potit, coz mne rozladilo, nebot jsem chtel vypadat p!
ritazlive na cilove fotografii. Po 15ti kilometrech jizdy do prudkeho
kopce proti slunci (obcas prostridaneho kratkym ale zato velmi prikrym
sjezdem po korenech ci sutrech vyschleho potoka) jsem pochopil, ze musim
poprve zmenit taktiku. Tato zmena probehla z Umistit se na Dokoncit.
V tuto fazi zavodu se tento cil zdal pomerne realny, nebot ani
ja, ani nikdo jiny okolo jeste nekrvacel, nezvracel ani nebrecel. Jenom
snad nekteri volili ostrejsi slova, kdyz za pomoci zubu a nehtu jiz po
sedme menili dusi ci retez. Asi meli levna kola . Na tricatem kilometru
se objevila prvni obcerstvovaci stanice. Konecne prisla ma sance na
lepsi umisteni!! Vychytrale jsem ostrou jizdou minul desitky zavodniku,
co zastavovali, nabirali iontove napoje, banany, pomerance, ci
energeticke tycinky. Ja pouze dopil v jizde posledni zbytek zteplale
zlute limonady z cyklisticke lahve, a vrhl se vstric nejdelsimu stoupani
zavodu mnohakilometrovemu krpalu vedoucimu kamsi do mraku. Teplota v tu
chvili dosahovala asi 30ti stupnu, a na mne po chvili zacala dolehat
prvni krize.Od zhruba teto chvile pro mne zavod ztratil presne kontury.
To co se odehravalo dal, se pokusim slepit ze ! vzpominek pres sve
vnimani v jakesi mlze, z utrzkovitych zablesku pameti, a z vypraveni
ostatnich. Po nekolikakilometrovem stoupani v ostrem slunci jsem soude
podle kamziku, orlu a nizkych ohnutych stromku byli na samem vrcholu
Sumavy. Slunce rvalo a vzduch ridnul. Ted mely prijit ty tahle sjezdy,
ktere snad slibovaly relaxaci a slastny odpocinek! Nestalo se tak.
Nebudu vas zdrzovat popisem techto casti zavodu, mozna si jen
zkuste predstavit jizdu prazdnym korytem divoke reky, ve sklonu
vodopadu, do ktere boure nanesla koreny, kusy stromu a lidskych tel.
Odvaha nekterych borcu pri sjezdech byla sokujici, za revu a rinceni
soucastek se ritili do udoli, zatimco ja (a nebyl jsem sam) jsem vedl
kolo dolu po srazu mezi stromy a kapradim, a stridave si otiral
krvacejici rany a slzy. Sjezdy byly prolozeny prudkymi stoupanimi po
podobnem povrchu, kde jiz o cyklistice nemohlo byt ani reci. Nevim, jak
se ve sportovnim slangu nazyva tlaceni kola do srazu. Jsem si ale jist,
ze mnohakilometrova chuze v cyklistickych botach (pro necyklisty:
strevice s kusy ostreho zeleza prisroubovaneho k podrazkam) nebude do
budoucna patrit k mym oblibenym kratochvilim. Prisel cas na dalsi posun
v taktice z Dokoncit na Prezit.
Druha obcerstvovaci stanice mne jiz uvitala bez vetsich naroku
na umisteni. Odhodil jsem pomlacene a zabahnene kolo a spadl bezvladne
do kade s iontovym napojem. Prisla vsak necekana komplikace! Diky
naprostemu vycerpani (Naprostemu? O jak jsem se pletl, byli jsme teprve
na padesatem kilometru) zaludek odmital cokoliv prijmout! Pri zvraceni
jsem ale koutkem oka zahledl, ze v predklonu ci kleku je i mnoho
spolubojovniku, to mne uklidnilo. Nekteri dokonce vypadali, ze jiz
neziji, soude podle polohy jejich tel a krecovitych grimas obliceju. Asi
15 minut jsem pote lezel na zadech, obcas se napil, ublinkl, znovu
napil, az jsem do sebe nasilim vpravil neco tekutiny. Na jidlo jsem si
netroufl, tak jsem si alespon nacpal do propocene kapsy par
energetickych gelu. Posledni faze boje o zivot mohla zacit. Podle
propoctu v teto chvili zbyvalo necelych 30 km zavodu. Slovo zavo! d jiz
pouzivam ve velmi volnem kontextu, nebot skutecni zavodnici byli jiz v
ten moment na stadionu, poslouchali zminene rockove kapely, popijeli
pivecko, a pozvolna se po vyhlaseni vitezu vsech kategorii rozjizdeli do
svych domovu. My ostatni bojujice o umisteni ve treti tisicovce jsme se
vsak dale rvali o zivot. Z 24 prevodovych stupnu me fungovalo jiz jenom
8, coz vsak nehralo roli, nebot pri chuzi vedle kola prehazovacka
Shimano Ultegra casto ke slovu neprijde. Zadni brzda byla take jiz jenom
pro okrasu, coz mne dale diskvalifikovalo i pri sebemensich sjezdech.
Predni brzdu jsem totiz po ctyrech padech levym okem na sutry prestal
pozivat.
Pri kratke odpocinkove pauze (kterou jsem cerpal kazdych asi
500m) me letmy pohled na hodinky varoval, ze odpoledni tenis jiz
nestihnu, nebot jsem na trase uz nejakych sest hodin. Ocima jsem
propaloval svuj cyklometr, ktery jako jedna z mala veci na mem kole z
Tescoletacku jeste fungovala, a pres slzy odpocitaval kilometry
konecne!! 76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80 kilometru,
uprostred hlubokych sumavskych hvozdu me doslo, ze letacek byl pouhym
propagacnim trikem, a ze organizatori zavodu vzdalenost pouze odhadli ,
s odchylkou plus minus par kilaku, no a co?? V tu chvili mne presla chut
zit. Narval jsem do sebe posledni odporny sladky gel a byl pripraven
kazdym metrem zkolabovat.
Na zhruba 83tim kilometru jsem konecne v dalce uvidel polni
cestu. A po ni i silnici vinouci se mezi domy v dali! Na 85tem kilometru
byl definitivni konec. Vklopytal jsem ne, nejel jsem, nebot cilova
rovinka byla opet do kopce na stadion, ne nepodobny Venclovskemu po jeho
pamatnem pokoreni prulivu. Rozdil byl pouze v te zmeti trubek co jsem
vlacel za sebou. Nalepka no pain-no gain visic z ramu volne fletrovala
ne vetru a ja vedel, ze pocet ucastniku v pristim rocniku bude pouze 3499.
* Epilog *
Spravny chlap ma zkusit alespon jednou v zivote opravdovou bolest. Alespon
se to tak rika. Zeny maji porod. My mame Krale Sumavy...
|
