"Proboha, delej!" kricela matka na porodnim sale, kdyz jsem se po deviti
mesicich dral z jejiho luna na svet.
"Tak delej, pij," pobizela mne o par dni pozdeji a do ust mi strkala
bradavku.
"Proboha, delej, do skoly musis chodit vcas!" pronasela nekolik let rano
zvysenym hlasem.
"Delej, venku je tak pekne a ty se nimras v jidle," zlobila se casto
babicka, u niz jsem travil prazdniny.
"Pepo, hlavne delej, je to pekna holka, at ti ji nekdo nevyfoukne,"
prohlasil otec, jakmile jsem mu sdelil, ze chci Marii pozadat o ruku.
"Delej, nebo prijedeme pozde," pobizela mne moje budouci zena, kdyz jsem se
snazil narvat do svatebnich satu.
"Delej, do pokoje muzou vtrhnout deti!" rikavala, uz jako moje zakonita
manzelka, pri rannich intimnich chvilkach.
"Delej, hori termin," plisnil mne casto sef naseho oddeleni.
"Delej, at dobehneme tu tramvaj," zavolala na mne manzelka predevcirem,
protoze jsme pospichali do divadla. Kdyz jsem bez rozhlednuti vkrocil do
vozovky, srazila me dodavka.
Ted lezim v nemocnici a je mi zle. U postele stoji cela rodina.
"Tise, Patriku, dedecek umira," septa snacha neposednemu vnouckovi, ktery se
zeptal, kdy uz pujdou domu. Marie slzi, synove se zrakem zabodavaji do
podlahy.
I kdyz se vsichni tvari tragicky, tusim, co si mysli...
|
