Venovano Jardovi, jehoz pratelstvi si velmi cenim.
Diky za ne!
J.
Zvonek
V jeskyni temne, v sutinach,
kde lidske kroky zridka zneji,
kde havet mysi budi strach
a netopyri vyvadeji,
jednou objevil se zvlastni tvor.
Kdo vi, co privedlo ho prave sem,
snad ve tme videl, kde jsou jini slepi,
snad uslysel ten tichy sten
ci zahledl na zemi strepy
a v koute pohozeny zvon.
Nedbaje mysi, netopyru,
stripky ty z prachu posbiral
a zacelil ve zvone diru
v ocekavani co bude dal,
zda zvonek pohladi ho po dusi.
S radosti detskou a vasni muze,
pousti se do slibneho zvoneni,
pri prvnim tonu vsak husi kuze
naskakuje na rameni,
ozve se skripeni, co taha za usi.
"Tak lehce se nevzdam", septa zvonu,
druhy pokus ted dava v sanc,
ale ani pri druhem tonu
jeste zvuk nema ten spravny glanc
by rozeznel zdi jeskynni.
"Tak uz se probud", pravi do tretice,
"mne nemusis se bat"
a zvonek se rozzal jako svice
a s radosti zacal hrat
tak jak jiz neznel spousty dni.
Mamive svetlo se jeskyni siri,
malebna hudba se ozvenou vraci,
to mysl zvonku k vysinam miri,
chce rozletnout se jak tazni ptaci
a paprsky slunce uvitat.
Plaminky v ocich a pod kuzi chveni
mohli jste spatrit u muze,
pri vzajemnych hrach a pri skadleni,
kazdy by veril, ze nemuze
nic spatneho se stat.
Vsak do jejich mysli vloudil se stin - snad strach
z predchozich let minulych,
jeden chtel vic, druhy vic nemoh dat,
tak snadno lze ztratit smich
a pritele, jenz pri Tobe chtel stat.
Smutna hudba a pochmurna nalada
ted utrobami rozleva se,
lec nic neni tak zle, jak prvne to vypada,
a i kdyz tisen slysis v hlase,
je nadherne zas milovat.
V jeskyni temne, v sutinach,
kde lidske kroky zridka zneji,
kde havet mysi budi strach
a netopyri vyvadeji,
sni zvonek svuj sen o nadeji ...
leto 2006
|
