|
Dva úryvky z Vidocqových pamětí, zkušenosti z přestupního vězení na galeje v Brestu, Francie okolo roku 1795: Za pobytu v Bicêtru se vězňům pouta snímala. K této volnosti přistupovala ještě hrozná uvolněnost mravů; každý tu dával bez ostychu průchod svým zločinným choutkám. Nově přibylí vězni z venkovských sběrných stanic byli bez milosti obíráni o všecko, co si s sebou přinesli, ba i o nejnutnější šat, a ukradené věci se před nimi prodávaly dále; neušel tomu ani ten, kdo si na noc schovával své věci pod hlavu; v nejtvrdším spánku ho zatahali za nohy, a jakmile vyskočil, měl svou „podušku" pryč. Když byl někdo označen jako práskač (bomzák), nebyl si jist životem a často podlehl ranám. Žádný žalářník nikdy nezakročil; udavači měli jenom tu výhodu, že byli zavíráni do zvláštních oddělených místností. Touha po penězích byla nesmírná. Připravovaly se tu zcela veřejně podvody a krádeže - poštou. Říkalo se tomu „jeruzalémské dopisy". Bohatým sedlákům nebo šlechticům z blízkých i vzdálenějších končin byly rozeslány dopisy (opisy stejného znění), v nichž se pisatel uvedl jako bývalý lokaj markýze toho a toho, který mu před útěkem do ciziny rozkázal zakopat v jistém lese obrovský poklad zlata, drahého kamení a peněz. Z ciziny se pisatel vrátil do Francie, aby ten poklad vyzdvihl, byl však téměř u cíle zatčen jako kontrarevolucionář a nyní dlí ve vězeňské nemocnici v Bicêtru. Na radu svého advokáta prosí adresáta, jejž zná z vypravování svého pána, aby dal skříňku vykopat a část pokladu pisateli poslal. Na sto takových dopisů došlo vždy dvacet odpovědí s žádostí o označení místa. V novém dopise domnělý lokaj vyložil adresátovi, že za nepatrnou částku zastavil ošetřovateli svůj kufřík s dvojitým dnem, v němž je uložen plánek, a že prosí, aby se mu nějak pomohlo. Docházely spousty peněz, často přes tisíc franků, a byli důvěřivci, kteří si do Bicêtru pro plán přijeli; čmáranice, které si odnášeli, byly ovšem plodem nejpustší fantazie a odkazovaly na lesy z pohádek. Žalářníci věděli o všem - vždyť dopisování zprostředkovávali - ale přivírali oči, protože jim z prodeje lahůdek a kořalek a také z odměn za mlčenlivost kynul zisk. Trpěli rovněž výrobu a prodej „památek" ze slámy, dřeva a kostí, ano i padělání dvousous, jimiž byla Paříž jistou dobu zaplavena. Kromě této veřejné „živnosti" kvetla ještě výroba falešných pasů, pilek na přepilování pout, výroba paruk a jiných věcí, jež se ukládaly s pouzdříčky ve střevech. A
že i po stránce pohlavní bujely tu jisté mravy, nemusím, doufám, ani
podotýkat. Bylo dovoleno všechno - kromě útěku, neboť připravoval
žalářníky o klid a často o místo. Z galejního dvora nás odvedli do velkého dvora, kde nás „okovali". Železa jsou tu uložena v ohromné dřevěné bedně, odkud je vybírají „dozorci-kováři" (zvaní též profousové), bodří Auvergnané, kteří se jinak zabývají drobným obchodem, uhlířstvím nebo jsou nosiči vody. Seřadili nás po dvou, podle velikosti, každou dvojici „skovali" nejprve šest stop dlouhým řetězem k sobě a pak k hlavnímu řetězu o dvaceti šesti mužích, jimž byly od té chvíle všecky pohyby společné. K hlavnímu řetězu je každý přikován kravatou, nákrčním páskem v podobě železného trojúhelníku, který se po jedné straně otvírá zvláštním svorníkem a na druhé straně zavírá nýtem; nýtování je tak nebezpečné, že každý galejník drží jako beránek, aby ho nezasáhla rána kladivem do hlavy. Eugène François Vidocq - PAMĚTI - Z galejníka policejním náčelníkem Z
původního francouzského vydání z let 1828 a 1830 vydalo nakl. Odeon,
1969 |