Nez byla zeme a more a nebesa kryjici vsechno, jeden a tyz byl prirody
vzhled kol dokola vsude: Chaos to byl, shluk hmoty jen syrove, bez ladu
skladu, pouha netecna tiha a nesvorne zarodky veci mani sloucenych v celek,
jez na jedno misto se sesly. Nebylo doposud Slunce, jez svetu by davalo
svetlo, nebylo Luny, jez mohla by rust a nabyvat ruzku, ve vzduchu rozlitem
vukol se nevznasela tu Zeme, vyvazena svou tihou, a po dlouhem okraji sousi
bohyne morskych vod svych pazi nerozestrela. Byl tam sic vzduch, a byla zeme,
i more tam bylo, zeme vsak nebyla pevna, a nemohla plynouti voda, vzduch byl
bez jasu: nemelo nic tam staleho tvaru, prekazkou bylo si navzajem vse - vzdyt
v jednom tu tele pospolu valcilo s teplem studeno, se suchem vlhko, s vecmi
pak tezkymi lehounke zas a s tvrdymi mekke.
Buh a tvurc~i svetovy duch pak skoncili ten zapas. Oddelil od nebe zemi a
od zeme oddelil vodstvo, z husteho ovzdusi zeme pak vyloucil oblohu cistou.
A kdyz je rozpredl tak a vynal z nejasne spousty, rizna jim vykazal mista a
svornym spoutal je mirem. Ohniva podstata nebeske klenby, vsi tize jsouc
prosta, k vysinam sveta se vznesla a za byt si vzala to misto. Mistem a
lehkosti svou s ni sousedi ovzdusi zeme.
Sama pak zem, jsouc hustsi a hmotnych nabravsi zivlu, sklesla dolu tou
tihou. Kol posledni zaujal misto plynouci tekuty zivel, jenz sevrel pevny
kruh zeme.
At to byl kdokoli z bohu, jenz utridil smesici hmoty: roztav ji tak a
roztatou sporadav do clanku sveta, jal se pak nejprve sbalovat zem v tvar
velike koule, aby tak ze vsech stran se jevila docela stejnou. Potom kazal
mori se rozliti, prudkymi vetry vzdouvat a oblitych sousi kol dokola
obklopit brehy. Rozlehle baziny pridal i prameny, jezera, reky, tekouci z
vyssich mist a klikatym vroubene brehem: ruznym se vinouce smerem, z nich
nektere mizeji v zemi, jine do more dojdou, a plani volneho vodstva prijaty,
misto svych koryt pak bicuji pobrezi morske. Kazal rovinam tez se rozestrit,
udolim klesnout, lesum pokryt se listim a vyvstati skalnatym horam.
Jako pak nalevo pasem dve a tolikez vpravo roztina nebe, a paze je ve
stredu, zhavejsi onech, tak buh ve sve peci to brime, jez obloha svira,
stejnym rozdelil poctem: i zeme ma patero pasu. V prostrednim z nich je
vedro, i nelze ho obyvat lidem; ve dvou vysoky snih; dve umistil v obojich
stredu, smisil tu s chladem zar a dal jim teplotu mirnou. Nad nimi klene se
vzduch: je lehci sice nez zeme, lehci nad vodu tez, lec tezsi nez ohnivy
zivel. V nem at se usidli mracna, buh rozkazal, v nem at i mlhy sidli a hrom,
jenz srdcem smrtelnych zachvivat bude, v nem at sidli i vetry, jez z mracen
kresaji blesky.
Vetrum vsak sveta strujce a stavitel nedopral bydlet ve vzduchu, kdekoli
chti: i dnes, ac rozlicnym smerem kazdy ridi svuj van, jen stezi lze zabranit
bratrum, aby snad nebyl rozsapan svet: tak hrozne se svari. Euros ustoupit
musel az na vychod, v nabatskou risi, v persky kraj a k horam, jez u jitrnich
paprsku lezi. Vecer a morsky breh, jejz zapadni zahriva slunce, sousedem
Zafyra ma; az v Skythii, v pulnocni kraje Boreas mrazny vpadl, a zeme
protejsich koncin smaci vecnymi mraky a destem vodnaty Auster.
Nad tim nade vsim buh pak rozestrel prejasny ether, prosty tize a cisty
i od vseho zemskeho kalu.
Kdyz tak veskero jsoucno buh oddelil rozmezim pevnym, hvezdy, jez nebylo
driv tou spoustou zavate zriti, zacaly pojednou tryskat a planout na celem
nebi. Aby pak nebylo kraje, jenz vlastniho tvorstva by nemel, hvezdy a podoby
bohu si zabraly nebeskou pudu, lesklym rybam byl vykazan pribytek v
plynoucich vodach, zeme pak dostala zver a hybne ovzdusi ptactvo.
Tvora vsak, ktery by svetejsi byl a o velkych vecech premyslet znal a
vladnout ostatnim, nebylo dosud: povstal tudiz clovek - at dal mu z bozskeho
vzniknout semene strujce jsoucna, ten puvodce lepsiho sveta, ci ze snad
cerstva zeme, jez spojeni s etherem prave musela opustit, sourodych nebes si
chranila sime, tu pak Prometheus vzal, a smisiv ji s destovou vodou, dal ji
podobu bohu, tech spravcu celeho sveta. Kdezto vsak ostatni tvorstvo je
schyleno, k zemi se diva, cloveku dal on vztycenou tvar a k nebi mu kazal
hledet a vzprimeny zrak vzdy k hvezdam do vyse zdvihat. Tak tedy zem, jez
syrova byla a bez tvaru jeste, presla v nezname podoby lidi a na se je vzala.
|
