Narodil se za tezkych casu roboty, kdy usouzeny lid ocekaval spaseni,
protoze uz mu zivot prestal chutnat. Jak take jinak? Dane, valky, bida a
otrocina pro cizi, casto i nedobre panstvo. Lide sklaneli hluboko hlavy v
kostele, ke kolenum ohnutym na studenych dlazbach. Na zamku pak take museli
pokleknout v pokore pri kazde prosbe. Vecne sepjate ruce pak byly plne
mozolu a byly prazdne, kdyz velebnicek poslal mezi lavice kasicku, nebo kdyz
spravce vybiral dane a utahoval jim opasky az na kost, aby svuj mohl povolit.
Tak to slo tehdy na Hane. V tom case bydlel na Chropynskem hrade, ci spise
zamku, bohaty a rozmarily hrabe. Mel hodnou a milou zenu, ktera se za sedlaky
a chalupniky stale primlouvala. Ale to bylo zrovna trnem v ocich chropynskeho
pana, ktery prohlasil jednoho odpoledne: "Pani, jeste jedenkrat promluvis na
primluvu toho, koho jsem rozhodl potrestat a potrestam pak i tebe!"
Tak se take stalo. Dobra pani zapomnela na muzovu hrozbu, vsak je uz
tezko predelat dobreho nebo zleho cloveka. Rozhodla se slovem zastat chudeho
poddaneho, ktery nemel co dat do ust ani sobe ani rodine, natoz aby mel na
dane, ktere mu byly vymereny. Jeste nevypustila slova z ust vsechna a zamecky
pan se rozohnil. Zvolal s prstem natazenym ke dverim se zlatou klikou:
"Ven z meho zamku!"
Pani zvedla modre oci ke svemu muzi a padla na kolena: "Muj muzi, muj
pane! Odpust, ale nemohla jsem jinak. Moje srdce mne zradilo, napovedelo.
Odpust, prosim, prece nosim pod srdcem tve dite!"
"Moje dite? Bude i tve, mozna tak zmekcile povahy, cele po tobe!
Chropynsti vsak musi byt muzi udatni! Nic nedbam tvych slzi, odejdi ze zamku
a z meho zivota a uz se tady nikdy neukazuj!"
Marne i radcove, uzasli nad zlobou panovou, prosili, aby se krotil, ze by
mohl pozdeji litovat, pan byl neoblomny a srdce jako z kamene.
Pani se zvedla, pobledla ve tvari, naposledy uprela s vycitkou krasne
oci na sveho muze. Potom si vzala par nejnutnejsich veci a pres ramena si
prehodila bily hedvabny satek. Odchazela pomalu ze zamku. Jen dite pod srdcem
se ji ozvalo. Otocila se k zamku. Ne, neposlal pro ni komornou s omluvou. Jen
psy a draby, aby ji vyprovodili daleko za zamecka vrata.
Sla tedy smutna pani dva dny krajinou slunce a dozravajicich klasu. Hana
byla zlata a nad ni modre nebe. Pisen poli ji uklidnovala. Lehoucky vanek
roztancil chrpy a maky mezi plnymi klasy a duse panina se uklidnila.
Tretiho dne ulehla do jecmene a porodila detatko. Byl to chlapec dlouhy
jako klas jecmene. Oci mel modre jako chrpy, rtiky jako kvet vlciho maku a
vlasky? Byly zlute jako klasky.
"I ty muj jecminku!" rekla matka a libala telicko ditete. Potom synka
zabalila do bileho satku po mamince a jako by babicciny ruce hyckaly
plavovlaseho vnoucka.
Zatim poddanemu lidu v podzamci se zastesklo po dobre pani. Vzali vecer
po robote sve kone a vyjeli ji hledat do kraje. Nasli ji s detatkem u prsu
lezet uprostred pole. Donesli ji rychle dzban s mlekem a plenky a detatko
sami pokrtili vodou ze studanky. Knez byl daleko a kdo vi, zda by pokrtil syna
neposlusne pani chropynske. Od te doby se syn chropynskeho pana jmenoval
Jecminek. Jak jej nazvala matka v prvni chvili, tak se zalibilo lidu.
Pani zvedli ze zeme. Obtocila si kolem boku satek a vzala do naruci
chlapce, na ktereho se smalo mnoho divcich a zenskych oci. Vyskaly a tesily
se z novorozenatka, krasneho jako zlate hanacke pole.
Zatim se doneslo k chropynskemu panu, ze v poli porodila jeho zena syna.
Narozeni syna mu udelalo radost, ale byl pysny jako Babylonska vez a rekl si,
ze ona, neposlusna, mela by prijit prosit na kolenou za odpusteni. Pak by se
snad dal obmekcit. Zlost prvnich dnu z neho opadla.
Jenze i pani byla hrda. Podruhe uz na kolena padat nechtela. Mela uz sve
stesti - syna. Sobeckeho manzela ozelela. Lide ji nasli skromnou svetnicku,
kde chlapce vychovavala za jejich pomoci z plen do kalhotek.
Chropynsky pan vsak s pribyvajicimi lety byval zasmusily. Tomu podivinu
se styskalo po zene a touzil po synkovi. Kdyz poznal, ze nic nenadela s tim,
co uz zmaril, skocil do studne.
Hanacky lid chtel na chropynsky zamek odvest pani s mladym markrabetem,
ale pani rekla: "Jen at bydli na zamku ti, co tam bydleli dosud, ja jsem tomu
zivotu odvykla."
Posilali tedy novi pani obcas alespon pro Jecminka, vzdyt byl prece
pravym nastupcem po krvi, po rodu. Jecminek obcas pozvani prijal, a zastavil
se nejdrive na nadvori u stare lipy, kterou tam zasadil stary sluha v den jeho
narozeni. U ni privazal kone a vchazel tise a nehlucne, jen plave kadere nad
celem mu poskocily. Jakmile vsak uvidel nekdy v rukou novych spravcu karabac,
stiskl je tak silne, ze mu z nich vypadl. Lamal hole zvednute v hnevu nad
poddanymi, pomahal jim z kolenou a zvedal jejich srdce v nadeji, ze jejich
vnuci uz robotu nepoznaji. Verili mu. Jezdil v prestrojeni na belousi mezi
zence, tancil v hanackem kroji s devcaty a ztracel se jim pak, placicim, v
polich jako zlatovlase dite. Jen vitr pry si pohraval s jeho vlasky jako s
klasky. Divky vypravely, rodice neverili, stari kroutili hlavou. Vsak poznali
jiz na svete roztodivne veci.
Co vsak bylo jiste, byla skutecnost, ze Jecminek se stal pro vsechny na
hane nekorunovanym kralem. Jen jemu verili, jen jeho uznavali. Byl jim
utechou, kterou jim osobne daval, nadeji na lepsi casy.
Jecminek zil se svou matkou a vracel ji vsechnu lasku, kterou dala ona
jemu. I kdyz zemrela a odesla mezi hvezdy, pracoval u sedlaku i na panskem.
Jednou tu a podruhe jinde, ztracel se ve svete, aby se zase objevil v case,
kdy dochazela lidu nadeje a trpelivost. Syn chropynskeho pana davno odesel za
svou matkou, ale hanacky lid tvrdil, ze zije. Tu ho videli o znich ve zlate
psenici, jindy jeho chrpove oci spatrili v zite, urcite pak v jecmeni, kde si
vanek pohraval s plavymi kaderemi hanackeho krale Jecminka, spravedliveho
zastance sedreneho selskeho lidu.
|
