Kdyz od Buchlova vitr veje, i koruna stare lipy se chveje...
Rozrostla se dosiroka, az do vyse okna rytirskeho salu v prvnim patre
hradu a povest, kterou vam budu vypravet, se o ni opira uz nekolik stoleti.
Hrad Buchlov, jeden z nejzachovalejsich moravskych hradu, vzhlizi do
roviny moravskeho Slovacka. Diva se k posvatnemu Velehradu a ve svych zdech
skryva mnoha neprozrazena tajemstvi slz i radosti, jak je stridave zivot i
zde nadeloval.
Prvni zaznamy o vsi Buchlovice a puvodnim hradu Buchlove pochazeji ze
13.stol., kdy byval pouze lovcim hradkem a mel sveho spravce.
Za panovani ceskeho krale Vaclava IV. dostali jej pani ze Zastrizlu jako
zastavu, rovnez jako zastava byl v 15.stoleti pridelen postupne Ctiborovi
Vajdovi, panu na Trencine a Beckove, a za krale Jiriho z Podebrad jej meli
rytiri z Mosnova. Dalsi cesky kral Vladislav pripsal Buchlov jako dedicne
zbozi panu Trnavskemu z Boskovic a po nem tu vladli pani ze Z~erotina, z
nichz Pavel Z~erotin jej prodal v polovine 16.stoleti opet Janu ze Zastrizlu.
Tak se na Buchlov tento rod uz podruhe vratil. Hradu dali podobu, jakou ma
dnes, pristavovali, upravili, Buchlov milovali az do smrti posledniho po
meci. Byl jim Milota ze Zastrizl a stalo se to presne za sto let, kdy Buchlov
podruhe koupili.
Milotova sestra Kunhuta se provdala za Divise z Petrswaldu, a tak roku
1630 presel hrad do vlastnictvi tohoto rodu. Behem let pri nem vznikla i
stavba kaple svate Barbory na sousednim kopci, snad jako ulitba Bohu za
posledniho clena rodu po meci, ktery take brzy odesel. Zbyla tu jeste
Eleonora Petrswaldska, ale ta byla svobodna. Sve majetky odkazala synovci
Leopoldu Berchtoldovi.
Kdy vznikla povest? Snad prave za Petr~valdu, jak se jim pozdeji zacalo
rikat, kdy dal Jan Jetrich postavit v Buchlovicich novy zamek. V tom case
vzniklo take nadvori, malebne brany a kulata vez "Andelka" s veznici a druhym
nadvorim s hladomornou.
Buchlovu patrilo lovecke trestni pravo a pravomoc odsuzovat k poprave. I
kdyz se lid bal panske zloby a trestu, prece jen hlad byl vetsi nez strach.
Tehdy se na poli malo urodilo diky robote, suchu, povodnim, valkam a moru
nebylo casto v chalupe co dat do ust. Neni tedy divu, ze i pytlaku bylo v
kazdem panskem lese tolik, kolik hladu mezi poddanymi. Zajicu a bazantu pak v
lese bylo kupodivu stale dost. Po pecince z nich zatouzila proto casto i
chasa bez erbu.
Kdyz se pani nemohli dopocitat srnci zvere a zajecich kusu, o kterych
tehdy, na rozdil od dnesnich hajnych mel kazdy fort spravny prehled, rozhodli
se zvysit lesni ostrahu. Prijali nove myslivce a ti meli hlidat zname pytlaky
ve dne v noci. Pokud takove chytili pri cinu, trestali je nemilosrdne. Casto
se clovek zamyslel: Pani! Vrazdi se navzajem v soubojich. Vyvolavaji valky a
v nich prolevaji reky krve. Cim vice mrtvych maji na svem konte, tim vetsi
zasluhy maji a dostavaji vyznamenani, tituly a statky. Ti, kteri uhonili
srnecka v panskem lese, aby mela hladova rodina co do misy, byli souzeni na
smrt za lesni pych. Jedina pocta pro ne bylo posledni obcerstveni u kamenneho
stolu, aby nevypustili dusi s hladovym zaludkem, a pak - sbohem, zivote.
Stalo se, ze byl z lesniho pytlactvi narcen prave jeden z novych mladych
myslivcu. Sklanel se nad dankem, ktery lezel v mlazi poraneny. Nekdo pred nim
ho uhonil, kdyz v tom za nim jiny z myslivcu zarval:
"Tak jsem te chytil, kamarade!"
Chvili nic nechapal, potom se branil, krizoval, prisahal. Marne.
Obvineneho odvedli v poutech na zamek a pridelili mu to same, co ostatnim
pytlakum: posledni obcerstveni a smrt.
U kamenneho stolu stal knez, na stole rozzata svice, cise s vinem a
chleb s kouskem slaniny. Vedle svinuty pergamen s panskou peceti, pod kterou
byl rozkaz k poprave.
Myslivec stal a ocekaval nejhorsi. Zadival se k vychazejicimu slunci,
nabozne naslouchal zpevu probouzejiciho se ptactva v lese, tise se modlil a
prosil andela spravedlnosti o zachranu. Potom dostal napad. Prave ve chvili,
kdy se jej zeptali, ma-li nejake posledni prani, prohlasil:
"Mam. Protoze neverite v moji nevinu, rad bych vas o ni presvedcil.
Dovolte, abych zasadil vzhuru koreny tuto mladou lipu, ktera u korene stare
vyrusta. Nedrzi pevne v zemi, asi ji krtek podryl. Zasadim ji a jestli se ujme
a zazelena, bude to dukaz me neviny. K tomu mi dopomahej Buh, moje pravda a
andel lesu."
Chvili se radili, krcili rameny, kroutili hlavami, potom rozhodl pan z
Buchlova: "Vyhovte mu! Stejne lipa zvadne do tri dnu!"
Bylo po poprave. Myslivec udelal v zemi jamku a zasadil mladou lipu.
Koreny se zachvely ve vanku nad zemi. Dalsi ukol pripadl slunci a desti a
bozimu pricineni. Lipa se ujala, zazelenala. Z korenu vypucely nove vyhonky a
vetve a lid prichazel, aby se na ten div podival.
"Je nevinny!" volali pod okny zamku. Hlas na hradnim nadvori silil a
pani museli naslouchat. Mlady myslivec vysel z vezeni a dostal jeste mesec
zlatych. Stal se v Buchlovicich vazenym muzem.
Snad stoji za zminku jeste skutecnost, ze hrad Buchlov nebyl nikdy dobyt
ani od moravskych husitu, kteri se o to pokouseli a dlouho jej oblehali. Snad
proto je tak zachovaly a diva se do krajiny s velebnosti moudreho starce.
|
