O Jurusovi a pokladu
Kdyz kamenici lamali kamen ve skale pod hradem Lukovem na stavbu
stipskeho kostela, narazili ve skalni rozsedline na plochou kovovou skrinku.
Kdyz ji otevreli, nalezli v ni velky zelezny klic a listinu psanou na
pergamenu, opatrenou starou peceti. Protoze listinu nikdo nedokazal precist,
odevzdali ji zameckemu panovi. Obsah listiny byl podivny. Bylo v ni, ze klic
je od dveri, vedoucich do podzemni chodby na hrade, ktera konci ve skalnim
sklepeni, v nemz je ukryt poklad. Vchod do podzemni chodby se najde teprve
tehdy, az bude ve Stipe dokoncena stavba kostela. Kdyz se potom vyhledne z
okna veze skulinou mezi okenicemi smerem k hradu, ukaze se na hradni zdi bily
kamen v podobe krize. Tam je treba zed probourat, aby se za ni objevily skryte
dvere.
Vsechny hradby a zdi na hrade, na strane obracene ke Stipe, byly
prohledany, aby se prislo na kamen ve tvaru krize. Ale marne.
Vsichni pak verili tomu, ze jedine zaznam ve stare listine zahadu vysvetli.
Proto se spechalo s dostavbou kostelni veze. Sotva byla vez vyzvednuta nas
klenbu kostela, uz byla zakoncena strechou. Nebyla postavena do vyse puvodne
urcene. Kdyz pak byly do okna vsazeny okenice, hned prvnimu cloveku, ktery
skulinou vyhledl, se zdalo, jakoby se hrad priblizil a v hradni zdi bylo
videt podivny kamen v podobe krize, ktery se leskl a zaril. Tato zar uz
neprestala a neztratila se, dokud nebyl kamen z hradby vynat. V tom miste byla
zed probourana a za ni se objevily zelezne dvere, ktere se daly otevrit klicem
z nalezene skrinky.
Nikdo z kameniku ani ze zameckych pracovniku a celedi nenasel odvahu
vstoupit do tajemne chodby. Tu si vzpomneli, ze ve vezeni je odsouzenec k
smrti chlapik jmenem Jurusa. Tomu byla nabidnuta milost, jestlize vstoupi do
podzemi a vyzvedne odtud ukryty poklad. Jurusa souhlasil. Chodba, do niz
vstoupil, byla uzka a klesala prikre dolu. Svitil si louci a pomalu sestupoval
do hlubiny. Po chvili pred sebou uvidel svetlo, ktere se stale zvetsovalo.
Konecne vstoupil do skalni sine, osvetlene zari, ktera vychazela ze tri sudu,
stojicich uprostred skalniho prostoru. Pred sudy, na kamennem stole, sedela
kacena se zlatym perim. Koulela ocima a vyhruzne se divala na vetrelce.
Jurusa se nezalekl a pristoupil k prvnimu sudu, kde tusil, ze je ulozeno
zlato. Jake vsak bylo jeho prekvapeni, kdyz poznal, ze zlato je z jednoho
kusu a vyplnuje cely sud. Stejne tak byl naplnen i druhy sud. Kdyz pristoupil
ke tretimu a chtel se presvedcit, ze je tomu podobne, ruka se mu vnorila do
leskle tekutiny. Kdyz ruku vytahl a kdyz na ni pohledl, videl, ze zlaty
roztaveny kov mu ulpel na ruce. Poznal, ze je to tekute zlato. Marne noril obe
ruce do sudu, aby nabral zlato. Svitivy kov mu z nich stekal. Proto zul obe
sve vysoke boty a naplnil je vzacnym kovem.
Vtom se kacena zvedla, rozepjala kridla a mavala jimi bez prestani tak
silne, ze ve skalni sini se rozpoutala vichrice, jejiz napor se kazdym
okamzikem zvetsoval. Jurusa se polekal a rychle spechal odtud. Za sebou slysel
hukot a praskot, jakoby se lamaly skaly, na nichz stoji hrad. A skutecne.
Sotva Jurusa vystoupil na svetlo bozi, sesypalo se za nim zdivo podzemni
chodby. Kdyz se venku rozhledl a protrel si oci plne prachu, spatril prchat
vsechny, kteri tu na neho cekali. Zastrasilo je podzemni duneni, ktere
otrasalo celym hradem. Zastavili se az daleko pod hradem. Jake bylo jejich
prekvapeni, kdyz Jurusa za nimi prisel a videli, ze ma obe ruce az po lokty
pozlacene, ze ma pozlacene i boty, ktere drzel v rukou. V botach mnoho zlata
nezustalo, protoze byly derave. Jurusa lidem vypravoval, co vsechno v podzemi
zazil a co tam videl.
Od te doby uz nikdo nenasel odvahu dostat se do hradniho podzemi a patrat
tam po pokladu, ktery strezi zlata kacena.
Kvuli pokladu na hrade Lukove ma stipsky kostel malou a nizkou vez.
R.M.
Podle vypravovani starenky Frantisky Hunove, 74 lete, 1939
Isabelle de La Fern
baronka z Linsdanu,
pani na Kamyku
|
