((Predesilam, ze se opet jedna o doslovny opis z Lukovskeho zpravodaje c. 3 z
roku 1984...))
O pasece Ruzova
Jeste v minulem stoleti stala za skalnatym zavetrim, v same blizkosti
lesa na Ruzove paseka, ktera patrila Chytilum. Dnes byvalou usedlost v techto
mistech pripominaji jen zbytky rozborenych zakladu. Jak Chytilova paseka
kdysi vypadala, doklada uz jen jeji obrazova podoba, vytepana do kovovych
dvirek krbu, kterou dal zhotovit Leo Chytil vytvarnikovi, podle popisu jejiho
byvaleho skutecneho vzhledu, i s okolim. Fotokopie tohoto vytepaneho obrazu
je v dokumentacnich prilohach k nasi kronice.
Tady, na Ruzove, hospodaril stary rod, jehoz posledni potomek mel sedm
synu. Vsichni si vydobyli v zivote pekneho postaveni a uspesneho uplatneni.
Jeden z bratri, Alois, byl novinarem a vydavatelem "Chytilova moravskeho
adresare", Vaclav byl urednikem v Praze, Leo se trvale uchytil ve Svycarsku
jako prumyslovy podnikatel a nejstarsi Tomas byl v lukovskem dvore safarem.
Ostatni tri se rozesli po svete. V roce 1931 se naposledy vsichni setkali v
Lukove. Z tohoto jejich setkani v ucebne skoly byla porizena fotografie. Potom
jeden za druhym se ztraceli, a dnes uz z nich nezije nikdo.
Na miste Chytilovy paseky zustaly jen roztrousene kameny na rovinatem
prostoru a houst keru sipkove ruze. Tady, na Ruzove, vznikla asi povest,
ktera se vypravovala mezi prislusniky Chytilova rodu a lety presla v
obecnejsi znamost.
* * *
Na hrade Lukove zil mocny rytir, pan dalekych kraju, rozkladajicich se
na vsechny strany, pan nad nekolika mesty a mnoha vesnicemi. Co vsak byla
platna vsechna panova moc a vsechen jeho vehlas, kdyz nemohl zabranit smrti
hradni pani, ktera zemrela brzy po narozeni ditete, devcatka, ktere vyrostlo
do krasy, jiz nebylo obdoby. Rytirova dcerka byla sverena do pece chuvy,
kterou mela hradni pani za sveho zivota v oblibe. Hradni pan oplakaval smrt
sve zeny v osamocenosti a tesil se jen ze sveho ditete, ktere prospivalo na
tele i na duchu. Od detstvi s ni vyrustal na hrade klicnikuv syn Jiri, ktery
ji byl spolecnikem pri hrach. Pozdeji, kdyz oba dorostli, provazel Jiri svou
malou sverenkyni pri jizdach na koni do okoli hradu, po lesnich cestach,
slunecnimi pasekami i pritmim lesa, a kdyz oba dospeli, na loveckych
vypravach. Provazel je pes Taras, ktery je neopoustel ani na chvili.
Mezi obema mladymi lidmi vznikla naklonnost a nakonec laskyplny cit.
Jejich mlade lasce prala jen divcina stara chuva. Dbali o to, aby svuj cit
pred otcem utajili. Lasku vsak nelze utajit, ta vyzaruje z oci, z kazdeho
pohledu, z pousmani i doteku. Kdyz se otec dovedel o vzajemne naklonnosti
obou mladych lidi, zle se rozhneval. Jirika z hradu vyhnal a hrozil mu tezkym
trestem, priblizi-li se jeste nekdy k jeho dceri, vstoupi-li kdy do hradu.
Zoufaly Jirik se chtel se svou divkou rozloucit, nebo ji aspon jeste
spatrit. Nemohl prenest pres srdce, ze musi odejit bez sluvka rozlouceni a
ujisteni o opravdovosti sveho citu, sve lasky. Pomohla opet stara chuva,
ktera citila bolest obou mladych lidi z rozchodu a dala jim prilezitost k
setkani.
Otec divcin, aniz by to dal znat, bedlive pozoroval pocinani sve dcery.
Pristihl oba zahledene do sebe pri vypadni brance. Neuposlechnuti prikazu
velice se dotklo hrdosti hradniho pana. Nemohl se smirit s tim, ze jeho
dcera, slechticna, mohla se sklonit k prostemu jinochu, zapomenout na svuj
puvod a opet se setkat s panosem. V hnevu a ve zlobe vyhnal svou dceru i s
Jirikem z hradu a prikazal jim, nez slunce zapadne, aby byli v daleku.
Po uprchlicich jako by se zem slehla. Na hrade bylo jako po pohrbu.
Nebylo slyset radostny divcin smich ani vesele volani Jirikovo. I pes Taras
lezel u dveri do divciny komnaty a smutne tekal svyma ocima na kazdeho
prichoziho a opet je sklopil, kdyz v nikom nepoznaval svou pani.
Hradni pan brzy litoval sve ukvapenosti, kdyz byl najednou na hrade sam,
bez sveho ditete, jehoz lasku a prichylnost brzy postradal. Casto vystupoval
na vez a zadival se na Hradskou cestu, nespatri-li svou vracejici se dcerku.
Teprve po dlouhem case se nestastny otec rozhodl, ze se sam vypravi hledat
ztracenou dceru. Veril, ze panos Jirik ochrani svou velitelku, ze ji pomuze v
nesnazich, aby se ji nic zleho neprihodilo.
Oba mladi stvanci neodesli vsak daleko do sveta, jak jim to rozzlobeny
otec prikazal. Naopak, oba, v prestrojeni do prostych satu, se skryli jen
nadohled z hradu, v male chate, v niz si casem zhotovili vsechno, co
potrebovali sami, stul, loze i pec. Tady spolu hospodarili a zustavali ve
skromnosti, ale stastni, ze tu mohou zit v lasce a v pocitu stesti ze
vzajemne blizkosti, ukryti pred zraky sveta. Kolem jejich pribytku zacaly
vyrustat plane ruze, jakoby sama priroda jim chtela poskytnout bezpecny ukryt.
Leta ubihala a hradni pan se uz vzdal vsi nadeje, ze se s dcerou kdy
setka. Davno uz zapomnel na svuj hnev i svou zatvrzelost. Jak rad by byl
sevrel sve dite v naruci. Co se nepodarilo po dlouhem hledani v dalekem
kraji, to se stalo docela nahodou. Kdysi se hradni pan prochazel s Tarasem po
lese na protilehlem vrchu, nize pod hradem. Kdyz lovec a Taras prekrocili
Belovodsky potok, dali se vzhuru prikrym svahem. Tu pes zacal vetrit a
rozbehl se po stope vzhuru, aniz by byl k zadrzeni. Teprve kdyz pan vystoupil
na samy vrchol kopce, slysel nedaleko radostny stekot sveho psa. Po jeho
hlase prisel az k mistu zarostlemu hustym krovim sipkove ruze, prave
kvetouci. Co spatril, kdyz se dostal uzkym pruchodem v krovine, vzalo mu
dech. Na prahu prosteho obydli mlada zena, jeho dcera, se sklani k Tarasovi,
hladi ho a slzy ji kanou z oci. Tu se pohledy dcery a otce setkaly. Otec
spechal s otevrenou naruci k dceri, objal ji a cely stastny hledi na Jirika,
ktery stal stranou.
Kdykoli potom mladi manzele vypravovali svym detem o chaloupce obrostle
ruzovymi keri, vzdycky ji, i jeji okoli, nazyvali Ruzova. To jmeno tomuto
mistu zustalo navzdy.
R.M.
Isabelle de La Fern
baronka z Linsdanu,
pani na Kamyku
|
