Karel IV a Lukov
(Novodoba povest)
Mladicky Karel IV., jeste jako markrabe moravsky, projizdel celou zemi,
sverenou mu nedlouho pred tim jeho otcem Janem Lucemburskym do spravy.
Provazen nepocetnou druzinou navstivil vsechny kraje se zcizenymi kralovskymi
hrady. Chtel je ziskat zpet nejen proto, aby tak upevnil svou moc v zemi,
ale i proto, ze je slechta ziskala nepravem, casto za zlomek skutecne ceny
zastaveneho statku.
Pri techto vypravach poslednim cilem mladeho kralevice Karla byl hrad
Lukov, znamy svym mocnym opevnenim, ktery strezil pomezni prusmyky
moravsko-uherske. Hrad se tycil na skalnatem vrchu, obklopenem tezko
proniknutelnymi lesy, v krajine puste, ridce osidlene, jako prava zemska
pevnost.
Druzina Karlova, provazena nekolika zbrojnosi, projizdela od casneho
rana moravskou zemi od Olomouce urodnymi rovinami, od vesnice k vesnici, od
mesta k mestu. Byl krasny majovy den. Nebe bylo bez mracku a slunce ozarovalo
siry kraj, kterym projizdeli. Tam vdaleku se zvedaly hory, cil jejich cesty.
Pozde odpoledne jezdci i jejich kone jiz byli unaveni, ale Karel nepolevil a
nedal na nalehani svych pruvodcu, aby cestu prerusili a odpocinuli si. Chtel
se dostat stuj co stuj k hradu Lukovu jeste pred setmenim.
Konecne jezdci stanuli znaveni a celi zapraseni vysoko nad krajinou, u
brany lukovskeho hradu. Vsude kolem bylo ticho a klid. Jen breskna fanfara
ohlasila prijezd pana zeme, nad jehoz druzinou se trepotal praporec se znakem
moravske orlice. Okna hradniho palace svitila do stmivajiciho se vecera.
Okenice se otevrely a z okna vyhledl pan Sternberk, aby v pritmi vecera
rozpoznal, kdo to stanul pred branami jeho hradu. Aniz by zavrel okenni
kridlo, spechal dolu ke vstupni brane, aby privital prichoziho a jeho
druzinu. Podle praporce poznal, ze do hradu zavital sam kralevic, o jehoz
navstevach moravskych hradu se doslechl.
Kdyz pan Sternberk sesel na nadvori, hradni brana byla jiz otevrena a
pruvod zemepana kracel cestou vzhuru podle hlavni veze druhou hradni branou
na prvni nevelke nadvori, obklopene ze vsech stran vysokymi stavbami a
pevnymi hradbami. Tady se setkal Sternberk se svym hostem. Statny hradni pan,
jiz prokvetlych vlasu, se hluboce poklonil pred mladickym kralevicem a chtel
pred budoucim ceskym kralem pokleknout. Nez ten mu polozil ruce na ramena a s
uprimnym pohledem do oci mu pripomenul, ze prichazi na pratelskou navstevu,
aby poznal svou zemi i kralovske statky, ktere mu byly otcem svereny k
ochrane.
Privitani Karla IV. Sternberkem bylo srdecne a uprimne. Kralevic byl se
svymi nejblizsimi pruvodci uveden uzkym schodistem, osvetlenym loucemi, do
nejvetsi komnaty v patre hradniho palace, jehoz klenuti vzpiral stihly
kamenny sloup, stojici v jejim stredu. Tady byli pak hoste uvitani pani
Katerinou ze Sternberka. V hlubokem okennim vyklenku, u dosud otevreneho
okna, stala divka v dlouhych splyvavych satech, nezneho vyrazu tvare, s
velkyma blankytnyma ocima a zlatych vlasu. Kralevic Karel se v udivu a se
zalibenim zahledel na slicnou divcinu tvar, ktera pod jeho pohledem sklopila
oci. Vysla kralevici vstric, aby vlozila svou chvejici se ruku do jeho
podavane dlane. Kdyz potom vsichni odesli ke spolecne tabuli, oci obou
mladych lidi se nejednou stretly a snad si svymi pohledy sdelili, ze v sobe
nasli zalibeni.
Vsichni z kralevicovy druziny byli unaveni a radi prijali nabidku ulozit
se k odpocinku. Kralevic vsak nemohl usnout. Stale se vracel ve svych
predstavach k libeznemu zjevu mlade slechticny, ktera mu pripadala jako perla
ztracena v tvrde kamenne pevnosti. Vstal ze sveho loze, vzal na sebe plast a
vyhledl oknem do krajem ktery byl ozaren mesicem. Byl prekvapen krasou,
kterou mel pred ocima. Napadlo ho, ze by mohl dojem z nocniho obrazu krajiny
znasobit, kdyby vystoupil na vez, zvedajici se u narozi palace. Aniz by se
dlouho rozmyslel, vybehl vzhuru na ochoz veze. Vlahy vetrik, ktery ho ovanul,
stribrne svetlo mesice a pryskyricna vune okolnich lesu vznitila dojmy
mladeho muze z krajiny, ktera se v matne siluete vecera prostirala dodaleka.
Ldyz postoupil nekolik kroku stranou, zustal prekvapenim stat. Na konci
ochozu spatril divcinu, ktera ho dnesniho vecera tolik zaujala a na niz stale
musel myslet. V te chvili se take divka ohledla a cela zmatena prekvapenim
ustoupila o krok, jakoby chtela uteci pred kralevicem, ktery tu stal zivy a
nikoli pouhy prelud. Kralevic pristoupil k divce a zahledel se do krasy
jejiho zjevu. Vztahl k ni ruce, sve otevrene dlane, aniz by rekl jedine
slovo. Jen jeho oci prozrazovaly okouzleni, jemuz podlehl. Divka jakoby
rozumela jeho vyzve, vysla mu vstric. Tak tu stali, zahledeni jeden do
druheho, s nesmelym stiskem rukou. Pri silnejsim zavanu vetriku zvedl se z
ramen divcinych jemny slojir a snesl se na ruce kralevicovy. Ten prilozil
zavoj ke rtum. Byl to naznak prani mladeho muze, aby se mohl sklonit nad
divcinu tvar a polibit ji? - Nez vtom sem dolehl hlas pani Kateriny
Sternberkovny, ktera volala svou dceru, aby se vratila ze sveho kazdodenniho
pobytu na veznim ochozu.
Co se asi stalo dale? Polibili se mladi lide, poprve a naposledy?
Ponechal si kralevic divcin satek a choval jej jako pamatku na tuto prihodu?
To nikdo nevi.
Muzeme se vsak domnivat, ze tato vzpominka na lukovsky hrad byla
pricinou, proc byl uveden hrad Lukov na prvnim miste, pred ostatnimi
moravskymi hrady, kdyz Karel IV. ke konci sveho zivota, uz jako cesky kral a
rimsky cisar, psal svuj zivotopis. Nedochovala se nam ani zprava, jak
skoncilo jednani mezi kralevicem a Sternberkem v zalezitosti majetkopravni.
Vime jen tolik, ze po teto udalosti drzeli Sternberkove lukovsky hrad az do
r. 1515, tedy skoro dalsich 200 let.
RM
Isabelle
*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*.*
|
