Kdysi pradavno v dobach Krokovych dcer, kdy nase lesy oplyvaly zveri,
ptactvem nebeskym i lesnimi plody tak bohate, ze davaly obzivu chudym i
bohatym, zil na Kavcich horach divoky kanec. Byl tak silny a prece obratny, ze
se stal postrachem celeho okoli.
Jednou si narikali lide, ze jim rozvalel obili, jindy roztrhal psy, ktere
na neho poslali. Zver pred nim utikala z lesu, clovek se ho bal, ale byl
proti nemu bezbranny. Tomu lesu se tedy vsichni vyhybali. Jahody a houby v
nem dozravaly bez uzitku, ptactvo se premnozilo a pusobilo skody na poli.
Nikdo si nevedel s tim neradem rady, az se do kraje zatoulal mlady lovec
Bivoj a rekl, ze zbavi lidi toho nestesti. Neverili mu, ale on si kance
vycihal v mistech, kam se ukladal ke spanku. Dlouhe dny ho pozoroval, sledoval
za silnym stromem. Drive vsak, nez mohl muz ruku zvednout, kanec Bivoje
spatril a utekl s divym revem.
Lide se divili, ze na Bivoje vubec neskocil a neroztrhal ho, ale ten
je ujistil, ze se jen zvireti zadival do zdivocelych oci a kanec ten
pohled nevydrzel. Verili ci neverili? Ale nepredbihejme hlavni udalosti.
Bivoj byl chlap, jaci se uz dnes nerodi. Matcina prsu se drzel rok a
pul, potom se toulal po zelenych cestach a snedl od ovesneho klasku pres
jerabiny az po strevlika vse, co mu priroda nabidla. Mel sily za ctyri
a oci jako rys. Mrstny byl uz od malicka jako veverka a neni divu, ze se
po nem brzy otacely nezne oci panen.
Jednoho dne Bivoj, prikrceny v hlohovem keri, uvidel kance, ktery si
vyhrabaval pelech ke spani. Mlady muz nemel u sebe zadne zbrane, ale to
mu nevadilo. Skocil po kanci celym telem, chytil ho za usi a tiskl k
zemi. Kanec se chtel vyprostit ze zajeti lidskeho tela. Rval a rval se,
chrochtal divoce a zmital sebou, ale Bivoj roztrhal rychle zuby rukav
tkane kosile, svazal kance na nohach a zvedl ho na plece. Tak ho nesl na
posvatny Vysehrad. Potom pozadal o vstup ke knezne Libusi. Ta podivneho
hosta prijala a Bivoj ji slozil kance k noham se slovy:
"Otevrel jsem znovu tobe a tvemu lidu, vzacna pani, cestu do
nepristupnych lesu. Hle, tu je pricina zla, ktera pominula."
Libuse vstala ze sveho stolce, kde popijela z kamennych kotliku caj
z divizny se svou sestrou Kazi, ktera ji prisla navstivit. Prave si
povidaly o muzich a jinych humornych vecech, kdyz tu najednou bac, Bivoj
prastil kancem o zem. Pozadal pak o nuz, aby mohl ukoncit zivot divokeho
zvirete. Ucinil tak pred ocima obou zen a kanci hlavu pak nechal pribit
nad vysehradskou branu.
Libuse cosi poseptala Kazi. Ta se zadivala na hru muznych svalu a v
tom pohledu byl obdiv. Potom se oci Kazi a Bivoje setkaly. Dopadlo to,
jak se stava mezi muzem a zenou. Z oci do oci vyslehl plamen a zapalil
krajinu srdce. "Dekuji ti, statecny muzi!" rekla Libuse, "odmenu prijmi
od me sestry Kazi."
Kazi darovala Bivojovi nadherny kozeny opasek z pokladu sveho otce, a
kdyz mu ho pripinala, ovanul ji horky dech muze, az se zachvela. Bivoj
podekoval, a protoze Kazi mela prave naspech domu, nabidl se, ze ji
doprovodi. Jeste nez odesel z Vysehradu, visela kanci hlava nad
vysehradskou branou, aby tam na vecnou pamatku pripominala tuto udalost.
Cestou na hrad Kazin si s Kazi povidal o vsem moznem, takze si Bivoje
oblibila. Netrvalo dlouho, slovo dalo slovo, ruka vzala ruku do dlani.
Kazi sama nabidla obe statecnemu Bivojovi. Nikdy pry nelitovala.
|
