Nedaleko mesta Vlasimi, na hore zvane Blanik, staval kdysi dreveny
hradek. Patril krali Vaclavovi. Dival se dolu do krajiny, do lesu a vesnic,
nad kterymi plula oblaka miru a valek. Hrad slouzil krali a jeho druzine k
odpocinku po lovu. Pomalu prechazel cas, ve kterem padaji hvezdy i hrady,
odchazeji kralove i poddani, ztraceji se lovci i jejich koristi, aby se
vratili do zeme, ze ktere vzesli.
Vaclavuv hrad byl dreveny, a proto jej brzo blesk promenil v ohen a ohen
v popel. Zustala vsak povest o blanickem vojsku, ktere ve skale pod jeho
davnymi hradbami spi pry podnes. Povest vypravel lidem v kraji kdysi jeden
lounovicky kovar. Tvrdil, ze k nemu jednou zavital neznamy muz v rytirske
zbroji, urostly v tele a zarostly ve tvari, a rekl mu: " Kovari, mas dost
prace ?"
"Nu, jak se to vezme," odpovedel kovar. "Pred orbou byva vice, na zimu
mene. To si pripravuji zelezo a naradi."
"Dobra," zakyval hlavou ten rytir, "az uznas vhodny cas pro moji
nabidku, nachystej si zelezo. Budu potrebovat od tebe podkovy pro tri sta
koni, prijdu pro tebe za tricet dni."
Kovar premyslel. Dela si ze mne ten podivny clovek blazna? Chvili
uvazoval: vousata tvar mu nekoho pripominala. Za chvili se prastil do hlavy,
nu ano, svatemu Vaclavovi na obrazku, jaky byl na bocnim oltari v kostele.
Oci vazne, slova znela jako hlas poledniho zvonu. Vyrovnane, jasne. Sel tedy
a pripravoval zelezo. Bylo to vsechno, co mel k praci na cely rok. Rozfoukal
pak ohen a dal se do prace. Nejmladsi synek mu pomahal. Za ctyri tydny a dva
dny mel hotovo podkov pro tri sta koni. Tricaty den, jak bylo smluveno,
zaklepal host znovu na kovarova vrata.
"Mas, co jsem zadal?" zeptal se.
Kovar jen kyvl a vedl rytire do kovarny, kde lezelo podkov pro tri sta
koni.
"Vezmi vuz a naloz je," rekl rytir. A kdyz kovar zaprahl do zebrinaku
voly a posadil se na kozlik, rytir si sedl vedle neho.
"Kam pojedeme?" zeptal se kovar a rytir jen mlcky ukazal ke Blaniku.
prijeli pod kopec a kovar se znovu zeptal: "Kam slozime nase podkovy, zadne
staveni tu nevidim, ani vojsko s konstvem?" Rytir neodpovedel, seskocil a ve
chvili, kdy se kovar neduverive rozhlizel, zaklepal na skalu. Skala se s
rachotem otevrela a rytir mlcky ukazal na sluji.
Kovar zdrahave vesel. Ucitil znamou vuni. Byla tu staj, ve ktere stalo
tri sta nadhernych koni, ve zlabech meli seno a kdyz ucitili kovare, zarzali,
jako by vitali stareho pritele. Rytir pozadal kovare, aby se dal do prace a
vsechny okoval. Kovar si udelal vyhen a zacal kovat jednoho po druhem. Jen
jediny, bily kun s hrivou zlatou jako slunce a s ocima jako diamanty
zaricima, stal zivy a nedal se okovat. Rytir kone pohladil, snal mu perleti
vykladane sedlo a podal muzi podkovy ze zlata. Panecku, to byla prace! Kovar
si mohl oci z dulku vytlacit, vsechno mu to pripadalo neskutecne. Pot, ktery
mu stekal po cele vsak ho presvedcil, ze nesni. Cely den a celou noc koval
kovar kone. Kdyz byl s praci hotov a svlekl si kosili, otevrel rytir dvere do
zadniho salu. Tam sedelo tri sta muzu, mladych i starsich, i docela bilych
starcu ve zbroji kolem kamenneho stolu. Na stole byly nedopite cise a mezi
nimi vazy s kvetinami uz davno zvadlymi. Muzi spali tvrde, jako by v nich
krve nebylo. Teprve ted rytir promluvil:
"Dekuji ti, kovari, odevzdal jsi poctivou ceskou praci. Dobre se ti za
ni odmenim."
S udivem se pak kovar dival, jak rytir vzal pytel a do neho smetl
vsechno zvadle listi z kvetu, ktere staly na stolech rytirskych. "Tu je tvoje
odmena!" Vlozil pytel do rukou kovare a vzal ho za loket, aby ho vyvedl k
vychodu ze sluje. Sotva kovar vysel, skala se za nim zavrela. Byl obema
nohama na zemi, slunce svitilo, louky se zelenaly a z dalky uvidel nizkou
vizku kostela. Vydechl si. Potom popadl zlostne pytel, zahromoval, zaklel a
vyklepal pytel listi. Ani se neotocil a bezel z kopce dolu, do Lounovic.
Jeste chvili nadaval na nevdek panu a nesl domu prazdny pytel na brambory,
jediny vydelek za praci a zelezo k ni na cely rok. Premyslel, co rekne zene,
kde byl v noci, bude se vyptavat a smat se jeho vymlouvani a on prece nebyl
ani v hospode, ani na zaletech, co tohle vsechno ma znamenat? V techto
myslenkach uz byl u sousedova pole a soused prave kosil mez. Jak uvidel
kovare, zaclonil si proti slunci dlan, zavrtel hlavou a vykrikl: "Sousede?
Jsi to skutecne ty? Proboha, kde jsi se toulal cely rok? Zena uz te oplakala,
cerny satek odlozila."
Kovar zustal, jako kdyz ho do zeme zarazi. "Coze, cely rok?"
A byl skutecne pryc jeden rok ze zivota kovarova. Kdyz se privital s
uplakanou zenou a vsichni z okoli za nim prisli do svetnice, vypravel jim, co
se mu prihodilo. Nejstarsi soused pak rekl rozvazne: "Kovari, ty jsi nekoval
obycejne kone, byli to kone vybrane Vaclavovy rytirske jizdy. A ten podivny
rytir s bilym konem a zlatymi podkovami byl svaty Vaclav."
"Svaty by mne nepodvedl," ohradil se zlostne kovar a zatrepal pytlem,
"takovou odmenu mi tenhle za drinu jednatriceti dnu a jedne noci pripravil!"
Z pytle vypadlo pet suchych listku a jak na zem dopadly, zacinkaly a
promenily se v zlate dukaty.
"Ja blazen!" prastil se pesti do hlavy kovar, "ja jsem je vsechny
vyhodil!"
Rozbehli se pod Blanik. Hledali, v trave kleceli, ale jen suche listi
tam nasli, ktere vanek honil po krajine. Nejstarsi muz pak vazne zakyval
hlavou: "Kovari, nelituj te prace! Znas proroctvi Sibylino?"
A kovar zavrtel hlavou, rekl mu: "Az nad nasi zemi ceskou zakrouzi hejna
supu a krkavcu, strhne se i pod Blanikem bitva. Bude tak velika, ze nas
rybnik se naplni krvi bojovniku. Matky a zeny si budou rvat vlasy a deti u
jejich nohou se budou strachy tetelit a hruzou trast. To bude cas, kdy zemi
ceske bude nejhur a v te chvili se budou lide na kolenou modlit ke svatemu
Vaclavovi. Skala blanicka se pak otevre a cesky knize, ten z nejmilejsich a
nejspravedlivejsich, ktery byl za dobrotu lidskeho srdce ubit, vyjede na svem
belousi. Povede tri sta rytiru v plne zbroji na konich, ktere jsi
okoval...Dekujeme ti, kovari!" Stary muz poklekl pred kovarem a polibil mu
praci a ohnem rozpraskane ruce. Po nem tak udelali i ostatni.
Stary muz potom vzal na klin maleho Tomase, ktery stal mezi kluky z
Lounovic a poslouchal s vykulenymi kukadly. "Co bude dal, Tomasi? Ti rytiri
obklici nepritele, pozenou je od Blaniku ku Praze a z Prahy az ven, az za
hranice ceske zeme. Az pobezi Vaclavuv belous pres Karluv most, zakopne a z
kamene vyrypne mec. Bude to mec Bruncvikuv. Zatoci s nim nad hlavou a da
povel: Vsem nepratelum hlavy dolu! mec poleti a beda tem? kteri chteji vzit
Cechum zemi a cesky jazyk! Teprve az krkavci a havrani odnesou svou korist do
blanickych lesu a skal, vrati se zase svatovaclavske vojsko do skal Blaniku.
Zasedne ke kamennemu stolu, usne a s nimi i tri sta koni ve staji. Jen vevoda
ceske zeme, svaty Vaclav, bude bdit, aby nedal zahynout nam ani budoucim. To
jste vy, mali. Rozumis, Tomasi?"
Mali chlapci maji radi pohadky, miluji rytire. Veri ve vitezstvi dobra
nad zlem. Dospeli uz trochu vahaji a neduveruji. Jeden druhemu i ostatnim,
kolik uz bylo tech pohadek, ktere jim slibovali kralove a knizata a mocni
tohoto sveta. Ptaji se: "Copak uz ceskemu narodu nebylo tolikrat nejhure?
Bylo malo krve, ze by se ji rybnik nezaplnil?" Kolik rybniku a rek ji bylo!
Take rozpory se jim nelibi. "Svaty Vaclav prece nechtel bojovat a nemiloval
zbrani, setril i nepratele a odpoustel krivdy. Jak to tedy bylo doopravdy,
dedecku?"
Stary muz jen zakyval hlavou a radeji zacal vypravet Tomasi o tom meci
Bruncvikove, o sose pod Karlovym mostem. Vzdyt odtud nam prece prisel lev do
znaku zemskeho.
|
