Title: Knize Bruncvik a cesky lev
V davnych dobach vladl v ceske zemi statecny a dobry knize Bruncvik.
Zbudoval urodne sady, vinice i strechy svym poddanym nad hlavou a darilo se
mu v klidu a miru po boku mile zeny. Jednoho dne vsak uvazil, ze vseho moc
skodi, i kdyz je to mnoho dobreho. Cloveka rodu muzskeho ze by to dokonce
mohlo vest k zmekcilosti, a proto jednoho rana pohladil svou zenu a rekl:
"Jdu do sveta, abych poznal vsechny jeho stranky, podoby i protivenstvi,
barvu i sed. Musim po zpusobu vsech kralu najit vlastni erb a vyslouzit si
znak, ktery by se ke mne a memu kralovstvi nejvice hodil. Take tvoji vernost a
vytrvalost vyzkousim, ma draha. Vratim se presne za sedm let, to ti slibuji.
Nedojedu-li, jsem mrtev. Ty davej pozor na nas lid a pomahej potrebnym, potes
zarmoucene."
Pani sklonila hlavu. Kdo vi, co vse se v ni honilo! Byly to myslenky na
samotu, ano, i na pokuseni a pokoreni z nahleho muzova rozhodnuti i z osudu,
ktery ji, tak dlouho opustenou v zemi, ceka. Rekla jen tise po zpusobu
davnych, poslusnych zen, ze kterych uz na svete zustaly jen ojedinele vzory
mucednic: "Je-li to tve rozhodnuti, co mi zbyva, krome stesku po tobe? Jed
tedy do sveta a vrat se mi zdrav!"
Potom snala z prstu smaragdovy prsten a podala ho muzi se slovy: "At ti
ten pruzracny zeleny kamen pripomina moji lasku a vernost." Bruncvik se
zadival sve choti do oci. Mely stejne zeleny nadech jako dno lesni studanky
mechem porostle.
"Bude mi pripominat tve oci," rekl a prsten si navlekl na malicek. Potom
dodal: "Pokud ti ja sam, nebo muj posel neukaze tento prsten, never nikomu,
ze nejsem ziv."
Naposledy ulehl Bruncvik do loze po boku sve choti, dlouho laskal jeji
ramena a boky, stastna usinala jeste krasna pani v naruci sveho rytire.
Dlouho se manzele loucili. Brzy rano vsak si dal Bruncvik osedlat kone a
odjel tise, aby paniny slzy mu k ranni rose nepridaly vlahy. U boku mel
zavesen mec ukovany nejlepsim kovarem v Cechach. Jel a jel krasnymi krajinami,
prejel a presel hory a udoli, prebrodil reky a jezera, pozdravil nezname.
Usinal pod sirym nebem, ve skalach, u dobrych lidi. A zase jel a pobizel kone
k dalsim cestam. Tak se vzdalil domovu poctem proslych cest, az dosel k mori.
Na jeho brehu si musel sam zhotovit korab. Trvalo mu to dlouhy cas. Take lidi
poznaval, cerne i bile, zlute i snede, kteri se sobe podobali ve tvari i
postave a meli vsechny znaky vlastnosti zlych i dobrych. Jen nekomu sudicky
pridaly z jedne, jinym z druhe hromadky vice.
Jednou, kdyz dojel s konem na korabu po mori k mandarinkovemu haji,
privazal kone ke stromu a trhal tak dlouho sladke plody, pokud se nad
jeho hlavou nezatahla opona hvezd. Dal si tedy pod hlavu slozeny vak a
usnul. Rano mu zrak zazehl podivny ohen. Hral a zaril prudkym plamenem.
Bruncvik procitl a zaclonil si oci. Spatril uprostred more pred sebou
jantarovou horu, ktera mela po vsech stranach na sobe prilepene koraby,
kostry zvireci i lidske. Knize se zachvel. Co to je za div ? Hora mela
vlastnost magnetu a kdo se k ni priblizil, prisal se k jeji stene a nikdy
se odtud zivy nedostal, marne jeho modlitby k bohu jednomu nebo deseti.
"Rychle odtud!" krikl Bruncvik a hora mu vratila souhlasnou ozvenu.
Odvazal kone a vstoupil s nim znovu do korabu. Vitr s nimi lomcoval, ale
kun i clovek neztratili rozvahu. Rytir statecne vesloval, az mu z cela stekal
pot, aby se vzdalil z nebezpecneho mista. Vesloval dlouhy cas, paze necitil v
ramenou, ale nahle se vitr utisil a korab plul pomalu na vlnach a houpal oba
zive tvory. Pojednou se Bruncvik zdesil. Vzdyt tohle je zase breh jantarove
hory! A byli zase tam, odkud vyjeli. Chtel privazat kone, ale nebylo k cemu.
Nikde ani stromu, ani klasku. Jen hora svitila a zarila jako slunce. Unaveny
Bruncvik ulehl do pisku a vstal, jen aby se napil morske vody. Kun se sam
napajel. Cim vice ale pili, tim vetsi meli zizen, protoze voda byla slana.
Chtelo se jim jist, ale nikde ani ryby, ani ptacka, ani listku. Tak tam lezel
clovek Bruncvik a kun a oba tusili smrt z hladu.
Jednou vecer rekl Bruncvik svemu koni: "Odpust mi, priteli, ze udelam
to, co bys ty nedokazal. Jeden z nas ale musi prezit, druhy se musi obetovat.
Pomohl jsi mi tolikrat, pomoz mi i dnes, naposledy. Musim te zbavit zivota,
abych mohl zit, jinak zahyneme oba. Ja vsak slibil lidu i sve choti, ze se
vratim. Odpust mi!"
Kun, jako by mu rozumel, svesil hlavu. Potom mecem zabil Bruncvik sveho
ctyrnoheho pritele a mel potravu na kolik dni zivota. Konskou kuzi si
vypracoval tak, aby mu poslouzila v case nepohody, balil se do ni pri desti,
i tehdy, kdyz mel priletet ptak Noh. Ten navstevoval pobrezi jantarove hory
vzdy jednou za rok. Ted tedy popadl do silnych drapu kuzi s Bruncvikem a
letel s nim pres hory do skal, kde mel ve velikem hnizde mlade. Korist
polozil mezi mladata a ta z neho hned zacala trhat kuzi. To uz Bruncvik
vedel, ze mu jde o zivot. Vzal mec, ktery nikdy neodlozil, a sekal s nim na
vsechny strany, az se mladata rozprchla. Potom slezl lesnimi roklinami do
hlubokeho udoli. Usel par kroku, kdyz uslysel straslivy rev. Vzapeti spatril
nelitostny boj dvou nerovnych souperu. Byla to sedmihlava san, ktera napadla
lva. Sotva jednu hlavu lev ukousl, byla tu dalsi a jina se chystala mu
prekousnout tepnu. Byl to kruty zapas a lev si vedl statecne dost dlouho.
Potom zacal umdlevat. To uz jako ocarovany pohledem na neskutecny obraz
vyskocil Bruncvik a vytasil znovu svuj mec. Jednu po druhe zacal sani
usekavat rozlicene hlavy. San byla za chvili porazena, bez hlav uz silu
nemela a musela cekat sedm let, nez ji zase nove narostly. Ted byl i Bruncvik
vycerpany tezkym bojem a klesl slabosti k zemi. Z ran mu prystela krev a
nebylo nikoho, kdo by mu rany vycistil. A prece. Z poslednich sil vstal lev,
polozil hlavu Bruncvikovi do klina a lizal mu rany. Odhanel take jedovate
mouchy, ktere by zpusobily rytiri smrt. Bohatou hrivou zakryl poranena mista a
hlidal ohrozeny zivot sveho zachrance.
Kdyz se Bruncvik posilil spankem a otevrel oci, polekal se. Vzdyt na
svych prsou ucitil tlapy lvi selmy. Ale brzy poznal, ze mu zvire neublizi,
naopak. Osetrilo jeho rany. A tak se lev a rytir, kteri si navzajem pomohli
pri zachrane zivota, stali prateli. Jako pes nasledoval lev Bruncvika na jeho
dalsich cestach po svete. Nebylo jich malo. Jeste mnohokrat mu oplatil v
nebezpeci, ze ho zachranil pred sedmihlavou sani. To uz uplynulo sedm let a
vraceli se do Cech, do zeme krasne a kvetouci, plne vcelstva a vinic i sadu,
cistych rek a zelenych jezer.
Bruncvik byl doma privitan s velkou slavou. Musel vypravet vse, co zazil.
Jeho chot mela stejne krasne oci a zdalo se mu, ze se zelenaly a zarily vic
nez smaragd na prstenu. Snad to bylo z radosti ze shledani. Lva se nejdrive
bala, ale kdyz videla, jak se pokojne poklada k panovym noham, zvykla si. Jen
ji vadilo, ze Bruncvika neopustil ani v noci a byval svedkem jejich
manzelskych snu.
Knize si dal verneho lva vymalovat do erbu a na zemskou korouhev a pral
si, aby i po jeho smrti pretrval v ceskem znaku.
Kdyz Bruncvik onemocnel a zemrel, i lev zacal chradnout a na hrobe sveho
pana skonal. Cesky lev zustal skutecne na zemskem znaku. Vypravi se, ze duch
neobycejneho pritele ceskeho knizete strezi vysehradske poklady. A slavny
Bruncvikuv mec? Je pry zakopan pod Karlovym mostem v Praze na tajnem miste, v
blizkosti Bruncvikovy sochy. Jednou pry urcite pomuze blanickym rytirum
vyvest cesky lid z nebezpeci, a to az se do jeho cela postavi svaty Vaclav a
zavola: "Vsem nepratelum ceske zeme hlavy dolu!"
Az pujdete po Karlove moste z Malostranskeho namesti, vpravo pod nim je
Bruncvikova socha. Ma po boku mec i povestneho lva u nohou.
|
