"Bouri to dnes, bouri, sazavskymi lesy,
lovci trubky zneji, vsechno vukol desi..."
Odtud basnikuv uvod do povesti o zalozeni sazavskeho klastera. V te
bource a buraceni mezi stromy se miha v sametove capce s orlim perem a v
loveckem sate postava jednoho z prvnich ceskych vladcu, knizete Oldricha.
V rukou naprazeny sip, ale zase se mu ruka novym bleskem zachvela, a tak
nezasahl touzeny cil. Byla jim krasna, bila lan. Zmizela tak, jako uz
mnohokrat v houstinach, v zarostlem vyvratu, ve skalni rokline. Oldrich byl
vyborny lovec. Z dalky zasahl divocaka, do vysky namiril a veverka mu padla k
noham, vsak z ni zeny usiji capku na zimu. Lovil v lese, ve vode, vsak ano, i
u vody. Tam prece nasel svou krasnou Bozenu, kdyz s divkami tloukla pradlo o
kameny. Ted se mu ale nechce darit v lovu, to urcite ta nenadala boure, jinak
by uz mel i tu ctyrnohou bilou krasavici u nohou. Uz ji vidi. Znovu za ni
pospicha, znovu se priblizuje ke tvari luk - ted mi neujdes, krasko! Vtom
zaburacel z hloubi lesa hlas: "Kdo jsi a proc honis moji lan?"
Prekvapeny Oldrich uvidel pred sebou starce, kteremu do sta let moc dni
nechybelo. Vousy i vlasy zarostly az do pasu a v te belobe hnevem stazena
tvar.
Oldrich chvili stal, jako by ho hrom uderil. Vidi bose nohy starce, v
trni a kameni stoji, a prece jedina znamka bolesti neni znat v jeho tvari.
Oldrich si prohlizi vybledly plateny sat dlouhy az ke kotnikum, v pase
prevazany potrhanou snurou. Vtom se vzpamatoval. Narovnal se v ramenou, zvedl
hlavu a rekl: "Jsem Oldrich, knize cesky, a lovim ve svem lese. Kdo jsi ty,
ze mi v lovu prekazis?"
"Ja jsem Prokop, mnich, poustevnik. Prebyvam zde ve skale, zivim se
lesnimi korinky a plody a modlim se za spasu sve duse i tve, knize cesky, za
duse celeho ceskeho naroda. Ta lan, kterou chces uhonit, zahriva vecer moje
zkrehle nohy a rano mi dava mleko. Ochocil jsem si ji. I ona ma dusi a ja
nechci, abys ji zabil."
Knize sebou trhl, sahl po toulci, ale kdyz videl starce zarostleho
stribrem sedin, sklonil hlavu.
Uz davno ustala boure, knize se z lesa nevracel. Sedel v poustevne a
povidal si s Prokopem o tom, jak se svet zmenil k horsimu od jejich mladi, ze
ani modlitby nekdy nebe nevyslysi, Boha neobmekci.
Od te doby pry knize Oldrich nasel v poustevne vice zalibeni nez v
Bozencinych ocich, a dokonce se pry vzdycky tesil na koflik laniho mleka vic
nez na knizeci tabuli.
Jednoho dne rekl: "Vis co, Prokope poustevniku, muzi svaty svym zivotem,
zalozim tady klaster a ty v nem budes prvnim opatem." Jak slibil, ucinil.
Stalo se tak podle legendy po vyvrazdeni Slavnikovcu a po odchodu
prazskeho biskupa Vojtecha ze zeme. Tehdy pry odesel Prokop do ustrani, kde
zil a roku 1032 se setkal s knizetem Oldrichem, jak jsme vam vypraveli. K
zalozeni klastera vsak doslo podle historickych dat az za syna knizete
Oldricha, Bretislava I., roku 1039 a nalezel radu Benediktynu. Od tech casu az
do roku 1097 se tu udrzovala slovanska liturgie.
K pozdejsi goticke vystavbe klastera bylo pristoupeno za vlady Karla IV.
Pomalu se kolem osidlovaly i majetky a v Posazavi nastala rusna vystavba. V
sestnactem stoleti zmenil se cely vzhled budov, psavalo se dokonce i "zamek
Klaster svateho Prokopa". Roku 1547 bylo panstvi zkonfiskovano Divisovi
Slavatovi z Chlumu pro ucast ve stavovskem odboji proti Ferdinandovi I.
Budovu "zamek" ziskali sazavsti mnisi.
|
