Bylo pred svatkem svateho Abdona, mucednika. Stary ptacnik Jeronym se
protahl v pruhovanych perinach, po pameti sahl po dymce a zadival se z okna k
decinskemu zamku. Zivl, az se mu brada protahla.
"Co nespis, starousi," zavrcela zena Barbora, "jeste nesvita."
"Ale to je prave ten cas pro mne," vyskocil Jeronym, i kdyz toho
prudkeho pohybu hned zalitoval. Ruplo mu poradne v kostech, jako kdyz se
vetve dubu lamou.
Jeste jednou se podival k zamku, kdyz si oblekal odrenou vestu a
prohlasil: "Co jsem se panum naslouzil, ptacku jim nalapal, do zlacenych
kleci pozaviral penkavicky, drozdy, slaviky a konipasy. Ted uz mne
nepotrebuji, jsem pro ne stary sedivec. Jenze ja jim dnes ukazu, co jeste
dovedu, zajdu na cihadlo. Jen tak, pro radost.
" Nemas rozum, muzi, lehni si zase do kanafasu a spi. Snad jeste ani
svitani nebylo," rekla. V duchu vsak si take pomyslela sve, vedela dobre, ze
ptacnikovi sesednou vousy, ale duse se nemeni. Touha po praci je v nem k
neskonani.
Jeronym nedal nic na zeniny reci a vysel ze dveri. Sel k lesu pod
Leopolduv kopec, kde bylo cihadlo. Uz cestou poznal, ze zena mela pravdu. To
mesicni zare vypadala jako ranni rozbresk, zatim bylo brzy i pro ranni
ptacata. Rekl si tedy, ze v mechu je prave tak jako v perinach a ticha luna
bude lepsi spolecnici nez upovidana zena. Natahl se pomalu, aby mu v kostech
zase neruplo, a slastne zavrel oci. Za chvili jej vsak probudil praskot vetvi.
Mesic byl za kopcem, a presto z houstin vychazela matna zare. Co to je?
Premyslel. Chvili se dival v ta mista jako lovec na cekane - a hle, spatril
bileho jelena. Mezi parohy mel ohnivy kriz, vysel vznesenym krokem na cestu k
Decinu. Mesic se ukazal znovu nad kopcem, ale byl jako krvavy pomeranc, a
prece se uz blizil rozbresk dne. Ptacnik vstal, ocistil si saty od jehlici.
Snad se mi to zdalo? Pomyslel si. Usnul jsem, stary moula. Vsechno to byl jen
sen. Zvedl dymku, vstrcil ji do kapsy a sel cestou, kterou odesel bily jelen.
Pojednou videl mezi stromy starou korenarku Klaskovou. Oci mela jako
kola od vozu, mavala na neho hulkou a volala: " Jeronyme, pockej, neco ti
povim. Vysla jsem si brzy na podmaselniky, a jak se hrabu houstim, satek mi v
trnkach uvizl. Pojednou proti mne kraci jelen s krizem mezi parohy. Nechala
jsem satek v trni, vidis, tuhle je. Stipni mne, prosim, jestli nespim..."
Tretiho dne vypukl u truhlare na rynku pozar. Shorelo vsechno, co mel,
ale take druhe domy, kostel a pul mesta lehlo popelem, jak se pozar rychle
siril.
Jeronym a Barbora se z te hruzy pomalu vzpamatovavali a tehdy rekl
ptacnik zene: "Mou vinou se tak stalo, privolal jsem nestesti, probudil jsem
jelena s ohnivym krizem. Kdybych te byl, Barborko, poslechl a zustal doma,
nebyl by pozar.
"Jdi ty, blazne stara, to neni tvou vinou," tesila muze Barbora,
"ucednik kresal ohen do kamen, nedal pozor, trisky byly suche, jiskry padly
do pilin. Cele leto je suche, vody bude malo. Posad se, starousku, dam ti
obklad na celo."
Jenze Jeronym zase nedbal zeniny moudre reci, muzi uz takovi jsou, ze
musi prosadit svoje. Vzal hul a cepici a sel znovu k cihadlu odprosit jelena,
ze mu zkrizil cestu v nocni cas. Jelena se vsak nedockal.
Staruska Baruska vybehla za nim, neposlechl. Vracela se domu sama.
Drvostepove mu tedy v lese zhotovili boudu, vystlali mechem a suchym kapradim
a Jeronym tam prespal. Cekal na jelena...Brzy se z neho stal poustevnik a
obracel na viru bezbozne drevorubce, kdyz kleli nebo hubovali pri praci. Ani
to se mu nedarilo. Obcas chytil na cihadle ptacky-zpevacky. Zavrel je do
klece, ale brzy je zase poustel na svobodu. Radoval se z jejich letu a jejich
zpevu, vzdyt copak je ptak v zajeti?
Kdyz zemrela dole ve meste staruska Baruska, sesel k jejimu hrobu,
pomodlil se, aby mu odpustila, a vratil se do cihadla pod Leopolduv kopec.
Veril, ze se docka jelena a tak odcini svou vinu. Misto jelena za nim prisla
smrt a udelala tecku za jeho trapenim. Snad se sesel se svou staruskou na
jinem cihadle a poslouchaji spolu ptaci zpev.
|
