Presne jak jsem to vzdycky rikal
k lidem v letech neprichazi laska uz tak snadno
ponevadz se hnali
po vyjezdenych kolejich prilis dlouho
a kdyz pak prijde ta zaludna vyhybka
zmeskaji posledni sanci
a zajedou na nespravnou trat zatimco
vesely vagon s brzdarem v budce leti dal
a strojvudce parni lokomotivy nic neda
na tyhle nove elektricke pistaly
a lide v letech jedou na zarezlou vedlejsi kolej
ktera konci
v suche trave
kde se valeji
rezave plechovky dratenky z posteli
stare ziletky a plesnive matrace
a prave tam
kolej nadobro prestava
trebaze prazce jeste chvili bezi dal
a lide v letech
si rikaji
Aha
to bude asi to misto
kam jsme si meli jit lehnout
A tak si take lehnou
zatimco zarivy salonni vuz odplouva kolem nich
po vysokem
naspu
s okny plnymi modreho nebe a milencu
s kyticemi
dlouhe vlasy jim vlaji
a vsichni se smeji
a mavaji a
septaji si mezi sebou
a koukaji ven a
dohaduji se co je to za hrbitov tam
kde koleje
konci
[Lawrence Ferlinghetti, Obrazy zmizeleho sveta, 2]
[preklad Jan Zabrana]
|
