Rukou s dotyka boku te zeny tam, kde je pokozka bezbranna. Zena:
nejobnazenejsi ze vsech zivych pokozek, ta, ktera zari nejmekcim
leskem. Mysli na ten tajemny zivot, ktery ji prochviva a zahriva
ji jako slunce, jako vnitrni podnebi. Bernis si nerika, ze je
nezna nebo ze je krasna, ale ze je vlaha. Vlaha jako zvire. Zivouci.
A to srdce, ktere bez ustani bije, pramen zivota tak odlisny od
jeho a uzavreny v tomhle tele. Vzpomina na rozkos, ktera v nem na
nekolik vterin bila kridly: ten blaznivy ptak, ktery zazmita kridly
a zemre. A ted...
Ted se za oknem chveje nebe. O zeno, po lasce rozborena a zbavena
koruny muzovy touhy. Vyvrzena mezi chladne hvezdy. Krajiny srdce
jsou tak promenlive... Prekroci se touha, prekroci se laska,
prekroci se ohniva reka. A potom stojis cisty, chladny, od tela
odpoutany na pridi lodi, se spici obracenou na more.
Antoine de Saint-Exupery - Kuryr na jih
|
