Nekolik hodin jsem si ji ted pid po pidi prohlizel, a jedina
znamka zivota, kterou jsem dokazal postrehnout, byly odrazy
snu, ktere ji prebihaly po cele jako mraky po vode. Mela na
krku tak tenky retizek, ze ho na jeji zlatave pleti malem
nebylo videt, dokonale usi bez direk pro nausnice, ruzove
nehty, svedcici o dobrem zdravi, a na leve ruce jednoduchy
prsten. Jelikoz nevypadala na vic nez dvacet let, utesil
jsem se pomyslenim, ze ten prsten nemuze byt snubni a ma
co delat s nejakym chvilkovym zasnoubenim. ,Vedet, ze tady
spis, klidna a sebejista, reciste zvolnosti a jako socha
cista, tak na blizku mych pazi, bezmocne spoutanych,'
pomyslil jsem si a do bile peny sampanskeho jsem si
opakoval mistrovsky sonet Gerarda Diega. Potom jsem si
spustil sedadlo dozadu az k ni a lezeli jsme vedle sebe
bliz nez v manzelske posteli. Jeji dech na mne pusobil
jako jeji hlas a z jeji pleti vychazel lehounky zavan;
beze vsi pochyby to byla sama vune jeji krasy. Pripadalo
mi to neuveritelne: predchoziho jara jsem precetl krasny
roman Jasunariho Kawabaty o starych mestanech z Kjota,
kteri platili obrovske castky, aby mohli stravit noc,
pozorujice nejkrasnejsi divky z mesta, nahe a uspane
omamnymi prostredky, zatimco oni v teze posteli zmirali
laskou. Nesmeli je probudit ani se jich dotknout, a ani
se o to nepokouseli, ponevadz rozkos spocivala prave v tom,
ze je videli spat. One noci, zatimco jsem bdel vedle spici
krasavice, jsem nejen pochopil dumyslne pozitkarstvi onech
starcu, nybrz jsem ho sam prozil az do dna.
Gabriel Garcia Marquez
[Dvanact povidek o poutnicich (Letadlo se spici krasavici)]
|
