Poprosili me, abych pomohl s pripravou vecere. Dali mi papirovy sacek
a rekli mi, abych obsah oplachl a nakrajel na tenounko jako do salatu.
V pytliku byly houby. Hnede kropenate veci s roztrepenym okrajem, uz
od pohledu neco odporne nezdraveho.
Tedy ja jsem houby znal a vedel jsem, kde rostou. U nas doma na
tmavych slizkych mistech - ve staji nebo na dvorku, kde jsme meli
kurata. Jednou mi nejake vyrostly v teniskach, ktere jsem pres leto
nechal ve skrince s vecmi na telocvik. Ale nikdy me nenapadlo brat
houby do ruky, natozpak je omyt, nakrajet a SNIST! A tak jsem cely
pytlik v tichosti hodil do odpadku. Myslel jsem, ze to je vtipek
na venkovskeho balika, ktery prijel do mesta.
Nejspis to byly "nejake" houby - soude podle toho, jak teticka
vyvadela, kdyz na to prisla. Dodnes jsem presvedceny, ze kvuli tomu
me pred smrti nezahrnula do sve zaveti. Ale priznavam, ze se dodnes
divam na houby a lidi, kteri je jedi, velmi podezirave.
Robert Fulghum
|
