Nikdo z nas nema monopol na cistotu umyslu. Mohu bojovat ve jmenu sve
cesty, te cesty, kterou si zvolil i jiny. Mohu kritizovat jeho rozumove
pristupy. Ale musim respektovat toho cloveka na urovni Ducha, jestlize se
trmaci k teze hvezde. Ucta k cloveku! Ucta k cloveku! Jestlize ucta k
cloveku zakotvi v srdci lidi, lide nakonec znovu zalozi takovy socialni,
politicky nebo hospodarsky system, v nemz bude ucta k cloveku posvatnou.
Civilizace se buduje predevsim na podstate. U cloveka se predevsim
projevuje slepou touhou po jakesi vrelosti. Potom clovek od omylu k omylu
naleza cestu, ktera ho vede k svetlu.
A proto, muj priteli, tolik potrebuji tve pratelstvi. Ziznim po druhu,
ktery, povznesen nad vsechny rozumove rozepre, ve mne respektuje
poutnika, smerujiciho k tomu svetlu. Potrebuji nekdy predem zakusit
slibenou vrelost, vyjit ze sebe a trochu si odpocinout na te schuzce,
ktera bude patrit nam. Jsem unaven polemikami, vyhradami, fanatismy! K
tobe mohu prijit a nemusim se ustrojit do uniformy, nemusim odrikavat
nejaky koran a nemusim se vzdavat cehokoliv, co patri k me vnitrni
vlasti. U tebe se nepotrebuji ospravedlnovat, nepotrebuji se obhajovat
ani neco dokazovat. U tebe nachazim mir jako v Tournusu. Pres ma
neobratna slova, pres me uvahy, ktere mohou byt mylne, vidis ve mne
proste cloveka. Ctis ve mne vyslance viry, zvyku, osobnich lasek. Tim, ze
se od tebe lisim, nijak te nezranuji, ale obohacuji te. Dotazujes se mne,
jako se dotazujeme cestovatele. Ja jako kazdy jiny touzim po uznani a u
tebe se citim cisty. Proto smeruji k tobe. Potrebuji jit tam, kde jsem
cisty. Ani me navyky, ani me pocinani te nikdy nepoucily o tom, kdo jsem.
Prijal jsi me takoveho, jaky jsem. A proto jsi byl, kdyz to bylo nutne,
shovivavy k mym postupum a memu pocinani. Jsem ti vdecny, ze me prijimas
takoveho, jaky jsem. Co bych si pocal s pritelem, ktery by mne posuzoval?
Prijimam-li u sveho stolu pritele, poprosim ho, aby se posadil, kdyz
kulha. A nechci po nem, aby tancil. Priteli, potrebuji te jako vrcholek
hory, kde je mozne dychat! Potrebuji se jeste jednou vedle tebe oprit
lokty o stul v hospudce s terasou z rozeschlych prken na brezich Saony a
prizvat tam dva lodniky, s nimiz si budeme pripijet, klidni a usmevavi
jako stastny den.
Antoine de Saint-Exupery, Dopis rukojmimu
|
