Vsichni jsme jen jednim z pasazeru nebo clenu posadky lodi, ktera -
ac ma o sobe to nejlepsi mineni - smeruje neodvratne ke katastrofe.
Nastoupili jsme kazdy na palubu jine tridy a muzeme se se pokusit tu
predurcenost zmenit. Valny smysl to ale nema. Vsichni jen zavidime
nebo je nam zavideno. Predstirame lasku nebo oddanost, ale az nebude
mista na zachrannych clunech, shodime do ledovych vln kohokoli, jen
abychom tam neskoncili sami. Tvrdit neco jineho muze jen hollywoodska
bachorka, kalkulujici s tim, ze se lide chteji videt lepsi nez jsou.
Kdo stoji nohama na zemi, neveri z toho blabolu zadne radoby
uslechtilosti. Stavitelum lodi i autorum filmu o jeji katastrofe slo
prece v prvni rade o stejnou vec: trhnout na tom co nejvetsi prachy,
ze jo?
Ota Stajf - ze zamysleni o 90. vyroci zkazy Titaniku
|
