Bylo to v dobe, kdy muj syn, jako kazde dite onoho veku, prochazel
obdobim otazek. Tvrdim, ze diteti se odpovidat ma. Netrpelivost neni
na miste, je dokonce skodliva a trestuhodna. Odpovidal jsem. Nejsem
ovsem svetec a moje fantazie, me znalosti i muj klid maji sve meze.
Bylo to u Prasne brany. Blizila se tramvaj, ja vstoupil do jizdni
drahy, ale ocitl jsem se mezi dvema proudy vozidel obklopen hlukem,
zmatkem a deptan tryznive rostoucim pocitem, ze neprojdeme vcas,
abychom ji dostihli. Za mnou jela auta, prede mnou se hromadily
cervene vozy elektrickych drah, a v te chvili se muj syn zeptal na
cosi, co spatril v druhem poschodi protejsi budovy. Byla to v rade
jeho otazek ona otazka mezni; zehnaje hluku, ktery me obklopoval,
odvratil jsem se od ditete, aby toto neslyselo, a vykrikl jsem dve
slova, dve krasna ceska slova, jimiz je nas jazyk schopen vyjadrit
vse, od bezmezneho udivu, az po bezmocny vztek, dve slova, jimiz
posilame cosi nezadouciho dal a nejdal, rozhodne dal nez do haje
a k sipku, vykrikl jsem je odesilaje jimi nikoli zvidavost sveho
syna, ale svou nervozitu, vykrikl jsem je s nadhernym pocitem ulevy
- netuse, ze je kricim primo do tvare damy, ktera se s nami ocitla
uprostred dopravniho proudu, a o ktere jsem dosud nevedel. Byla to
starsi pani slusneho zevnejsku a urcite i slusnych zpusobu.
Nikdy nezapomenu na jeji pohled. Byla uz daleko, ale jeste se
ohlizela.
Myslim, ze v jistem smyslu se ohlizi dodnes.
Miroslav Hornicek - Dobre utajene housle
|
