Je noc. Mrazivou temnotu rozhani jen maly plamen ohniste, bojujici o svuj
zivot s vsudypritomnym ledovym vetrem. Kolem ohniste se chouli nekolik
postav. Jedna z nich, otocena zady ke stanum, jez maji byt postavam zarukou
klidneho spanku, i pres neprizen pocasi, zaslechne kroky a hlasity sepot.
Vytahne ruku ze sveho sedeho plaste, ktery ji chrani pred vetrem a zimou. V
ruce lucernu. Slaby paprsek se marne snazil vyhnat tmu z mezery mezi stany.
"Kdo je to??" Zeptal se nervozne hlas za lucernou. Sepot ustal. "Kdo je to??"
Opakoval hlas jeste nalehaveji. Sepot se ozval znovu, nyni s jeste vetsi
intenzitou. Sedici postava jiz temer rozeznavala slova. "... ty, Harku, vis
koho tady slysim? ..." Jiz je poznala, vedela, kdo to septa ve tme mezi
stany. Zmocnila se ji nahla panika. Pres rty se prohnalo zoufale zvolani: "To
jsou oni, prijeli, mami! Pomoc!!!" V navalu strachu se rozbehla taborem.
Neutekla.
Mlhave rano si, co do teploty, s noci v nicem nezadalo. Promrzli spaci
ospale mzourali na vyhasle ohniste, ktere jim jiz dlouho neposkytovalo zadnou
pomoc proti chladu noci. Pod sedou podzimni oblohou se po jejich vzoru pomalu
probouzel cely tabor. Ranni shon, ktery jej za chvili naplnil, daval
zapomenout na sychrave pocasi, jenz se vytrvale zaziralo pod kuzi budoucich
valecniku. Konecne zaznela vyzva ke shromazdeni. Treskot zbrani a sebevedomy
halas utichl. Vsechny oci se upiraly k terase, na niz vystoupily bohove
tohoto dne. Za jasotu a soucasneho mruceni byli predstaveni oba vladcove. Ti
se po kratkem proslovu postavili do cel svych armad. Zacal pochod na bojiste.
Posledni civilni myslenky se jim vytratil z hlav. Celou mysl jim ovladala
touha po vitezstvi. Vedeli, ze jejich postaveni je chraneno jeste dvema
vezemi nad brody reky rozdelujici krajinu a s ni i nepratele. Vedeli, ze
nelze nechat padnout Camelot. Horka krev je vsak nenechala sedet v necinosti.
Tri z nich se vypravili na pruzkum. S pocitem sebevedomi rytiru kulateho
stolu se rozhodli prejit brod a vstoupit do hlubin nepratelskeho uzemi.
Prechod pres brod byl snadny, potize ocekavali az za nim. Ty na sebe nedaly
na dlouho cekat. Na kopci nad nimi se zjevilo nekolik postav. Sledovali kazdy
jejich krok. Pak, vedomi si pocetni prevahy, zacaly sestupovat z kopce dolu.
Rytiri se zastavili. Nemeli strach, ale presila nepritele nutila k
opatrnosti. Nakonec se rozhodli. Kazdy z nich vyzval jednoho ze souperu na
souboj. Jeden proti jednomu, vitez ma volnou cestu. Neni treba zbytecne
riskovat. Souboje zapocaly. Jejich lomoz vsak utichl predcasne. Bojovnici se
rozesli smirne. Ne vsak na dlouho. Jiz pri sestupu z kopce zpet k rece se
rytiri rozhodli neopustit tento breh. Nechteli se sveho pruzkumu vzdat tak
snadno. Navic, pokud by se dokazali dostat az k druhemu, vyse polozenemu
brodu, mohli by nepriteli tezce zneprijemnit jeho prave probihajici utok.
Vydali se na cestu. Tesne podel reky stoupali proti jejimu proudu smerem ke
vzdalenemu brodu. Bohuzel nemeli stesti. Byli zpozorovani. Skupina bojovniku,
potulujicich se okolo nepratelske vez, jez se tycila nad rekou, je zahledla.
Rytiri se zastavili. Cestu k ustupu jim branil jediny bojovnik, ktereho
nechali trestuhodne jit za sebou. Nyni byl jejich nejvetsim nebezpecim, nebot
museli davat pozor na dve strany. Zaroven byl vsak nejsnazsi cestou do
bezpeci. Zautocili na nej. Soucasne vsak byli sami cilem utoku skupiny na
kopci. Zady k rece a obkliceni neprateli chranili sami dva proti peti svou
lucistnici. Byla jejich jedinou vyhodou. Nadeje na pobiti utocniku byla mala,
proto se rytiri kryjici lucistnici museli pokusit probojovat se k blizsimu z
brodu. Nyni se jim nejvetsi prekazkou staly stromy rostouci primo ze brehu
reky. Aby obesli jediny z nich, museli na chvili odkryt jeden druheho a svou
lucistnici. To se ji nakonec stalo osudnym. Pote, co zahodila nepotrebny luk
a sama se jala branit mecem, ji nepratele udolali. Nebyla vsak jedinym padlym
teto potycky. Ve chvili, kdy dva prezivsi rytiri, byt zraneni, prechazeli
brod vstric svym spolubojovnikum, lezely na miste konfliktu ctyri mrtvoly
jejich protivniku a ostatni, s tezkymi zranenimy, upustili od pronasledovani.
Rytiri se vratili zpet na Camelot. Svuj vylet pokladali spise za neuspech,
i kdyz ztraty v radach nepritele byli daleko vyssi nez jejich. Ty vsak byli
ocekavana, narozdil od ztrat vlastnich, jimz se chteli vyhnout. Ted, behem
lecby zraneni, meli dostatek casu rozmyslet o svych chybach. Dolecili se.
Posileni o dalsiho Artusova rytire se tentokrate vypravili k hornimu brodu, o
nejz se vedl nepretrzity boj jiz od sameho zacatku. Jediny pohled na bojiste
jim prozradil bezutesnost situace. Brod byl prilis uzky, nez aby nejaka
strana mohla dosahnout trvale prevahy. Presto se pokusili vyvoj zvratit.
Iniciovali mohutny utok. Vsichni pritomni valecnici krale Artuse se vrhli
pres brod. A uspeli. Prorazili radu protivniku a rozdrtili je. Sami vsak
utrpeli nemale ztraty. A tak, kdyz konecne stanuli pred branou Mordredovi
veze, jez hlidala brod na tomto brehu, zustalo jich prilis malo, nez aby
dokazali udrzet oblehani do prichodu posil. Nemohli jinak nez ustoupit k
brodu a hajit se proti sbirajicim se nepratelum zde. Tim skoncili veskere
nadeje na prorazeni brodu.
V hlavach valecniku se zrodil napad. Pocit nemohoucnosti je donutil jednat.
Zacali vyjednavat. Spojili se dve nejsilnejsi skupiny z kazde strany. A
zautocili. Oni proti vsem. Jejich sile nebylo mozne odolat. Lsti i mecem
znicili srdnaty, lec marny, odpor vernych krale i Mordreda. Nakonec zustali
jen oni. Na sve vezi, v puste zemi. Jiz nebylo koho dobyvat.
Spinavi a unaveni valecnici se vraceli do tabora. Dalsi krvava bitva
skoncila. Skutecnych zraneni bylo nastesti jen malo. Donedavni nesmiritelni
souperi si druzne sdelovali zazitky z boje. A pomelu se rozchazeli, sejdou se
az pred pristi valkou. Vecer jiz byl tabor poloprazdny. Udatni valecnici se
vratili zpet do civilizace.
ok
PS: priznavam, ze je toho trosku hodne, ale kdyz ono se toho vazne stalo tolik
|
