Motto
Konec sloky:
(... do prazdnych kelimku
chce se mi brecet)
R: Nad voskovymi kelimky, co jsou jak lidska duse
Mozna, ze to vidim az moc jednoduse
Vzdyt voskove kelimky jsou jak lidska srdce
Rozpusti se ... vyliji ... pak je clovek zdrcen ....
Mentol 1988, mozna driv
Hezky den i ode mne.
Ve srovnani s vami to pravdepodobne "vidim az moc jednoduse". Nedari
se mi to ale jednoduse vyjadrit. :)
Pojmy "laska" a "vztah" imho nelze ztotoznovat. Muzu mit nekoho moc
rada, aniz bychom "patrili k sobe". (Opacnou alternativu neuvazuji, letmo
jsem ochutnala a nebylo to vubec dobre, opakovani nehrozi).
Hraje se i v tehle neosobni dobe jeste na vernost ve vztahu?
Samozrejme. Jenze vernost je pojem vysoce relativni. Dame k tomu
hvezdicku a vysvetlime dole.
A na lasku? Maji dnes jeste nejakou hodnotu?
Maji "pridanou" hodnotu. Laska je jen slovo, pokud s nim neni co hezkeho
pojmenovat. Je-li co hezkeho, je celkem jedno, jak to nazveme (treba
"mit moc rada").
Nebo se hraje uz jenom na lasku na prvni pohled, a kdyz ta vyprcha,
jdeme dal, hledat dalsi?
Momentik ... to ale nevyprcha "laska". Priroda ma jakesi algoritmy,
ktere pouziva, aby nas zivocichy vubec donutila odtrhnout oci od screenu
a do nekoho se zakoukat.
Na pocatku byva spis "fascinace": nekdo nas zaujme, zda se byt bezva,
pritahuje.
Fascinace vytvari prilezitost nekoho lip poznat a zjistit, ze je nam
spolu dobre. Nez vyprcha, vyklici "mit moc rad" a vyrostou prvni listecky.
Melo by to stacit, abychom na rostlinku nenadavali, az se pichneme o trn
(ktery predtim fascinace zamaskovala).
Pokud nic nevyklici, fascinace prejde a dostavi se stav "co jen jsme na tom
druhem videli". To jeste do lasky nepocitame.
Muze se stat, ze vyprcha i laska na moc pohledu? Ze se po letech vedle
sebe probudi dva cizi lide? Muze a stalo. :(
Nevim, jestli je lepsi jit dal a hledat dalsi. Udelala jsem to. S
velikym strachem, ze uz vzdycky budu "ta, co jednou odnekud odesla a muze
odejit znovu".
Uz je to tri roky a ten strach mam, nekde hlboko, porad.Neni aktivni,
nezlobi, ale uz to budu vzdycky vedet. Presto bych totez udelala znovu,
oproti alternative udrzovani nefunkcniho vztahu.
Nebo na volne vztahy, kdy spolu dva ziji, ale oba si nechavaji svobodu,
v sexu i v dalsich vecech...?
Jak kdy. :)) Tohle je taky na hvezdicku. Sem s ni.
* Definice vernosti je velice relativni zalezitost. Nekdo udela scenu z
ruky podane na ulici kamaradovi, nekdo "pusti" partnera za zabavou a nekdo
toleruje i vic.
Nazor tech dvou, kteri k sobe patri, nemusi by stejny.
Imho je dobre (mne se osvedcilo):
- respektovat nazory toho druheho a ctit je svym chovanim (protoze by
se partner asi citil dost spatne, kdybychom to tak nedelali)
- nenechat se ale deformovat podle jeho vzoru a zachovat si svoje mineni
Takze:
- vim, ze by me Lasce vadilo, kdybych se nekde "zapomnela pres noc" (fuj
to je vyraz, ale lepsi me nenapada)
- cili to neudelam/neudelala jsem, fascinace neni dostatecna motivace,
vyzkouseno
Ostatne si systematicky vybiram takove kluky, kteri by se o me nedelili.
- nevadilo by (a nevadilo) mi, kdyz se nekde zapomnel muj byvaly partner.
- bylo by mi vadilo, kdyby se nevratil, a on to dobre vedel
- kdyby se "zapomnel" muj soucasny mily, vnimala bych to jako anexi
sveho uzemi, ale nevyvadela bych. Doufam, ze by mi to vypravel. :)
- vadilo by mi, samozrejme, kdyby se nevratil
- vadilo by mi, kdyby se vratil, ale nechal by tam nekde kousek srdce
- pokud by se neco takoveho stalo, vnimala bych to spis jako svoji
chybu, nez jako chybu jeho. Kdyz jsem spravne zamilovana a je mi
s nekym dobre, na rozdavani uz nezbyva. Pokud tedy zbyva, znamena to,
ze se mnou me lasce neco chybelo - a tedy za to bud muzu ja, nebo se
k sobe nehodime.
- zdanlive snizova miru sve naklonnosti, abychom toho druheho
"nevlastnili" a neomezovali, mi pripada nesmyslne. On to stejne pozna.
- predpokladam, ze vi, jak moc by mi ublizil, kdyby se mnou pokrytecky
zustal "protoze si mysli, ze ho potrebuju", ale nemel by me rad. To by
myslim melo hrozbu "privlastneni" ucinne eliminovat.
(No, mozna ne tak docela, zabiram mu spoustu casu. :)))))))) )
Prvni kluk, ktereho jsem mela moc rada, tvrdil tohle:
Nevera v manzelstvi je omluvitelna. Jestlize vas spojuji dve male deti a
dlouha doba spolecne spokojenosti, soud vas "osvobodi" nejdriv tak za pul roku
na treti pokus, i kdybyste byli na vsem domluveni. Ma to smysl podstupovat,
jestlize chceme zacit znova, ale je zbytecne vsim tim svinstvem prochazet
kvuli jednomu dobre utajenemu uletu.
Nevera pred manzelstvim omluvitelna neni. Tady na nas uredni siml nemuze,
na krku nam nic nevisi, a meli bychom byt sami schopni rozhodnout, jestli spolu
byt chceme nebo nechceme. Pokud nechceme, nic nam nebrani rict "uz s Tebou byt
nechci, myslim, ze chci byt s nekym jinym", a je tedy vysoce sproste to
neudelat.
(Jina vec je, ze se to zrovna prijemne nerika, ale to on tehdy nemohl vedet.)
Mozna, ze to videl az moc jednoduse.
Mozna to videl jenom prakticky. Myslim, ze to melo znamenat zhruba tohle:
Chapu, co dela muj bracha a nekteri dalsi, a ani Ty nicemu nepomuzes, kdyz je
za to budes odsuzovat. Nic nam do toho neni. Mezi nas dva to ale nepatri, chci
byt jenom s Tebou a pokud Ty chces byt se mnou, nebudu se o Tebe s nikym
delit.
Myslim, ze takhle nejak to opravdu funguje. Na vernost se "hraje" tam,
kde se to tak zucastnenym libi. Statisticky - z lidi, o kterych to vim - je
to nadpolovicni vetsina. Zhruba u ctvrtiny nemam tuseni. Zbyvajici mensi
ctvrtina je vyhlasena tim, ze si z takovych veci nedela hlavu. K tomu je
treba
pricist nejaky opravny koeficient pro velmi dobre utajene zalezitosti, ktere
docela urcite existuji. Nemam ale tuseni, kolik by to melo byt procent.
Jiny metrem ale merime mezi sebou a jinym sve zname. Za predpokladu, ze
se to netyka zrovna mne a me lasky, nevidim na nevere, stridani partneru nebo
volne lasce vetsinou nic spatneho. Odsoudila jsem dva konkretni pripady:
komunitu zvanou "rodinka" zalozenou po vzoru Cizince v cizi zemi a Seekera
z Magea - oboji nikoli pro princip, ale pro zpusob prezentace. No, dobre,
u nekterych vyhlasenych promiskuitnich jedincu bych se rozmyslela, zda dat
pusu k narozeninam (HIV), ale jinak v pohode.
Jit hledat dalsi lasku, kdyz ta prvni uz nejde zachranit, s sebou ale
prinasi jednu neprijemnou skutecnost. Jestlize vim, ze se ta jedna nejblizsi
bytost, se kterou si rozumim beze slov, s ni jsme soucasti jeden druheho,
muze casem zmenit na nepochopitelne ciziho cloveka, ktery prazdne placa
stale stejne veci (mobilni telefon, penize, svatba, dite, kdes byla, co mi
das k jidlu, televize), zustane ve mne kousicek pochybnosti, ze se to muze
stat znovu.
Ten, kdo mi kdysi hraval, se znenadani nekam ztratil. Muze se to
stat znova. Kolikrat se to stane, nez dalsiho, s kym budu chtit neco
sdilet, zacnu videt Raistlinovyma zlatyma ocima? Nez zacnu zit s vedomim,
ze se jedna o dalsi "docasnou" zalezitost? Nez kolem sebe zacnu stavet
bariery proti budouci bolesti?
Nevim, a nehodlam to zjistovat. :-))) Z tohoto hlediska imho nejde
o hru na vernost. Proste nekteri chranime neco neopakovatelneho, co by se
pravdepodbne rozmelnilo a vytratilo, kdybychom to vzali pres kopirak.
A zrejme to necitime vsichni stejne. Tem druhym je lepsi do toho nekecat,
protoze zpravidla taky maji pro sve chovani nejake dobre duvody.
Tak nejak to na me pusobi na zaklade zkusenosti, nerikam, ze je to
pravda, a uz vubec netvrdim, ze by nejaka univerzalni pravda mohla byt.
Imho to staci nechat na tech dvou. Mozna, ze to ale "az tak jednoduche"
neni ...
M.
---------------------------------------------------------------------------
Ucinny upgrade voodoo ritualu: netyrejte panenky, probodnete original.
|
