Ten, kdo svou neveru bezi vyklopit partnerovi a argumentuje tim, ze "nemuze
zit ve vztahu zalozenem na lzi" nebo ze "prece mu duveruji a on mne,tak mu
nemuzu lhat" je bud blbej, nebo naprosto necitelnej (omlouvam se za tu
agravaci, ale fakt mne takovi lidi stvou). Nemuzu prece na partnera hazet
svoje chyby. Samozrejme, kdyz mne chyti v posteli s nekym jinym, tak ji
nebudu tvrdit, ze prevlikame prosteradla, ale predstavte si nasledujici
situaci:
...
Muj skromny nazor:
Podle _vychodnich uceni_ si partneri mohou byt tak blizko, ze se
ztraceji rozdily mezi jejich myslenim a jejich _duse_ splyvaji dohromady.
Potom cokoliv se tyka mne, tyka se i toho druheho, nepodvadim jeho, ale oba...
Kazdopadne mi prijde lepsi, kdyz se to dozvim od sve dru(a)he polovicky,
budu vedet proc to udelala a tak, nez kdyz prijde soused, ze ji vcera nekde
videl... (a obracene, taky asi nebudu svaty ;-)
Pripomina mi to trochu nazory modernich sexuologu - partneri si nemaji
vsechno rikat, co kdyby to ten druhy neunesl. Zijou si kazdy svuj zivot, temer
nezavisle na sobe.
Jak mam ale vedet co ten druhy citi, po cem touzi, kdyz ho vlastne ani
neznam.
Melkel Durruth
maik
|
