VII.
Ze pak vudce muj vzdy mne hradem Fortuny tesil, sli jsme k nemu. Kdyz k
tomu milemu hradu prijdeme, vidim nejprv zastupy lidu ze vsech mesta ulic
se sbihajicich a obchazejicich, a kudy by se vzhuru dostati mohli,
obhledajicich. I vidim, ze tam jiz vyse zadnych schodu ani bran neni, nez
kolo jakesi ustavicne se tocici, k nemuz kdo se pripjal, vzhuru nad podlahu
vynesen byl a tam teprv od pani Fortuny prijat a dal pusten. Dole pak nemohl,
kdo chtel, kola se chytiti, nez koho k nemu urednice Fortuny, jmenem
Nahoda, privedla, aneb na ne vsadila. Jinemu kazdemu ruce sklouzly.
VIII.
Mezitim, rekl nahle tlumocnik, ma pani Fortuna prostredek, jak nesmrtelnosti
poctit ty, kteri sobe toho zasluhuji. Kazdy, kdo na plac slovutnosti chtel,
vsecky veci, pro nez se nesmrtelnosti hodnym byti domnival, ukazati musil.
Mrzelo mne pak velice, ze tam mnoho zlych jako dobrych pousteli. Jeden
prisel, nesmrtelnosti zadaje, a tazan byv, odpovedel: ze co nejslavnejsiho
v svete videl, zkazil. Jiny, ze co nejvic mohl, lidske krve vylil, jiny, ze
nove rouhani, jak by se Bohu zloreciti melo, vymyslil, jiny, ze Boha na
smrt odsoudil, jiny, ze nove tovarysstvo palicu a morde'r~u, skrze nez
lidske pokoleni tribeno bude, zalozil. A byli vsichni naporad vzhuru
pousteni, coz, pravim, velmi se mi nelibilo. Rekl jsem: Ne ja sam, ale cele
pokoleni me bidne jest, a jeste k tomu slepe, bid svych neznajici.
Stin lapame, pravda uchazi vsudy. Ach auvech, nastojte !
|
