Uz si s par vecmi nevim rady, proto sem pisi.
V lasce jsou prvni experimenty i prvni zklamani. Pak se covek dostane k
tomu, ze veri nekomu druhemu. Kdyz ten druhy zklame, je velmi tezke verit
nekomu dalsimu. Ma chut se na vsechno vykaslat a zit si po svem. Ma to
vsak jeden hacek - samotu. Nesnasim samotu. Tizi, je v ni smutno.
A tak se koukam po okoli, divam se, s kym sdilet svuj cas, sva trapeni,
ale podvedome kdykoli se nekdo najde, stahnu se smutne do sve ulity.
Receno jednoduse - utecu. Tak nicim kazdy vztah, aniz by vlastne zacal,
nicim peclive kazdy jeho zarodek, protoze se vztahu bojim. Mam radost,
kdyz o me nikdo nestoji (vcetne tech, ktere miluji), protoze se nemusim na
nikoho vazat... a je mi smutno, ze o me nikdo nestoji. Mam ze sebe pocit
takove rozpolcenosti, zivota ve dvou osobach, ktere ani jedna nevi, co
vlastne chteji, krome toho, ze nechteji byt smutne a osamocene. Co s tim
muzu delat?
Delej neco jineho a na todle kasli, doufej, ze to prejde.
Jinak v podstate funguji jiz tri roky na stehnem principu (i kdyz duvod je
opacny: neverim sam sobe).
Adam Hauner
------------------------------------------------------------------------------
http://www.flamingo.cz/
http://www.postcard.cz/ Vzduch je pro sraby.
|
